V Karlíně jsem se nenarodil, jsem typická náplava odněkud z Pardubic, takže první setkání s touhle kdysi černou dírou proběhlo někdy v roce 2000, při jednom z výletů do Prahy. Sokolovská byla tehdy jednou z hlavních výpadovek, Rohanské nábřeží neexistovalo, povodně si nikdo nedokázal představit. A kdybych tehdy před 15 lety někomu vyprávěl, že to bude čtvrť plná lidí s plnovousem na elektrokolech, korzujících spokojených důchodců s jezevčíky a že vyhulené pivnice nahradí baristé nabízející 16x překapávané kafe odněkud z prdelního afrického státu, považoval by mě za momentálně zaostalého. A přece tomu tak je.
Aby nedošlo k mýlce, Karlín miluju (stejně tak Holešovice). Bydlím tady, pracuji, běhám, chodím s kočárkem a utrácím peníze v podnicích, které zmiňuji dále. Ale je mně záhadou, že zrovna Karlín přitahuje všechno to bio raw fair trade eko domácí a samozřejmě babiččino tajemství, že jen tady si můžete dát Granko a krajíc Šumavy s máslem a marmeládou za 70 kaček a nadšeně to sdílet na Instagramu. Jen v Karlíně jsou podniky, které jdou proti proudu nebo si tam můžete vychutnat šálek kávy, který vám třeba ani nebude chutnat, ale ostatní vám budou tvrdit, že to je boží, dokonce nejlepší kafe světa. Karlín, to je prostě svět sám pro sebe. Stejně jako se v padesátých letech v Číně na každém dvorku kalila ocel, což bylo spolu se Zdí vidět až z vesmíru (prý), tak Karlín je dneska centrem kváskového chleba (nebo si dosaďte kafe, chleba s máslem a marmeládou, domácí limonády, zmrzliny, bio vajec jak dětská hlava, Club Mate nebo Fritz koly, automobilů Tesla, elektrokol a tak podobně).
A věřte, že když v Karlíně dáte třeba na takovej domácí chlebíček (zdrobněliny jsou žádoucí) cenovku čento, můžete se na pár týdnů stát hitem, užít si trochu té světské slávy a připadat si jako pekař. Samozřejmě si musíte otevřít hezkou špeluňku, stačí pár metrů čtverečních, několik stolů, staré židle, všechno natřít bílou barvou na vrata a ručně napsat nabídku dne. Úspěch můžete podpořit také správným oblečením a chováním. Doporučuje se chodit rozvážně, jakoby potichu, nemluvit moc nahlas, stále se usmívat, mít velký brejle nebo pořádnej fous.
Pak ale někdo jinej vymyslí domácí špekáčky s cibulkou třeba od pana Lhotáka někde vod Slanýho a octem, jehož recept mu kdysi pošeptala prababička, kuchařka vod Masaryka, přikrájí k tomu ten váš chleba, hodí to za stopade a je po slávě.
Jen v Karlíně se vám stane, že podnik, který je otevřen teprve třetí den vyvolává v lidech totální závislost. Samozřejmě supr prozíravost majitelů. Bez ironie. Ale ten genius loci tady je prostě záhadou.
V Karlíně také narazíte na všechny novoty ze světa. Tak třeba, že se vaří do třech a pak až od půl šestý. Mezitím čekáte o hladu nebo si musíte dát něco z domácí pekárny a samozřejmě výbornou oranžádu, malinovku nebo pivo od Matušky. Čekání, než vám někdo dovolí si koupit normální jídlo, si můžete zkrátit třeba pivní zmrzlinou. Ta sice nikomu nechutná, ale je to dobrej základ historky pro mámu, která se tomu bude upřímně divit a vy budete s výrazem pražskýho veksláka říkát jo, to víš, v Praze to je jiný. Trochu problém v Karlíně nastal, když tady v září otevřel Starbucks. Latéčko za bambilion a zelenej čaj za šedesát sice tak nějak do karlínské cenové kategorie zapadá, ale pár lidí zvedlo obočí. Karlín, to bylo dát si kafe u Mámy nebo se si sednout do výlohy na rozviklanou židli v Šálku. Ale koupit si kafe u Američanů? Avšak pár měsíců uběhlo a Karlín vstřebal i kluky ze Seattlu, takže se teď řeší Eska. Tam taky odpoledne nevaří, ale můžete se tam lajknout. Lidi to tam milují, snídaně jsou fantastické a sklízejí jednu chválu za druhou. Dokázali byste si snad doma udělat topinku, chleba s máslem, otevřít si k tomu marmeládu, připravit si jedno vejce do skla a pěkně pod úhlem 45 stupňů, do sektoru A2, si dát tvarohovou buchtu? Nedokázali, takže jakýpak copak.
Pokud nemáte chuť na dobrou brazilskou kávu, můžete si v Karlíně dát pivo u Zábranských. Tam se kdysi vožralo pár dělníků bez budoucnosti a spolu s dalšíma malomocnýma položili základ KSČ. Mimochodem vedle prodávaj obrovský dalekohledy. Hledáte francouzské / italské speciality? Karlín. Chcete sypanej čaj, kterej má certifikát, že ho sesbírala zaručeně plnoletá žena (co jen náhodou vypadá jako vaše desetiletá sestra)? Karlín. Chcete restauraci s průhledem do kuchyně nebo ještě lépe s otevřenou kuchyní? Karlín. Chcete vidět lidi v dešti sedět v pláštěnkách na zahrádce a pít kafe? Karlín! Chcete vietnamské večerky co deset metrů? Karlín! Chcete každý pracovní den vidět nervózní single třicítky z marketingového oddělení Unileveru nebo naopak naspeedované kluky od počítačů? Karlín. Tady je prostě všechno. A ne že ne!
Máme na Sokolovské takového jakoby rodinného Vietnamce. Někdo má řezníka, někdo zelináře, my máme Vietnamce, protože má od všeho něco. Už nám dal závitky, při jejichž předání stále dokola opakoval oheň, oheň, fuuu, hodně, olej. Což znamenalo, že je potřeba je dosmažit. Dostávám dárky pro manželku a neřeším, že to je většinou extra tvrdé pětiroční Pedro nebo prošlé Bueno. Když se ho zeptáte, kdy bude mít nějaké určité zboží, vždy vám odpoví — Ne že ne! A když už jsem rozklíčoval, že to znamená neděle, mrzelo by mě, kdyby třeba on v Karlíně nebyl. Protože i když nepeče svůj chleba, ale prodává ten poctivý z Kauflandu, patří sem stejně jako všechny podniky, které tady hledají bio hipster domácí, prostě hodně fousaté a brýlaté, podnikatelské štěstíčko. Karlín je svůj, pro mě nejlepší. Bohužel za rok a půl se vydáme do Holešovic. Tenhle patetickej závěr sem samozřejmě napsal, abych nedostal do držky od nějakýho kluka na elektrokole.
