V hlubinách bažinatého švédského lesa se rozkládá neobvyklé pohřebiště automobilových vraků. Patinou zkrášlené vraky již po několik desítek let pomalu, ale jistě polyká sama matka příroda.
Kus vlhkého lesa Kyrkö na jihu Švédska zakoupil roku 1935 Åke Danielsson kvůli přítomnosti výdělečné rašeliny. Danielsson vzácný rostlinný materiál, používaný jako fosilní palivo nebo třeba hnojivo, sbíral a opracovával ručně do té doby, než se rozhodl ulehčit práci sestrojením vlastního stroje.
Vyrobil si drtičku rašeliny z automobilových součástek poháněnou starým motorem – tak se na močálovém pozemku objevila první (od všech škodlivých kusů očištěná) automobilová skořepina.
Po konci druhé světové války nastal obrovský boom v dostupnosti vozů běžným lidem a s tím i časté zbavování se již nechtěných modelů. Z Åkeova rašeliniště se tak neplánovaně stávala skládka.
Vynalézavý Åke, který si sám za celý život nikdy nepořídil řidičský průkaz, se rychle naučil rozumět útrobám nechtěných strojů, jež s oblibou „pitval“ a občas prodal nějakou tu součástku – vedlejší přivýdělek nakonec vytlačil business s rašelinou a Åkeova lesní bažina se stala oficiálním vrakovištěm.
Åke zakoupil poslední auto roku 1974 – od onoho roku do dnešních časů na pozemku stále spočívá 150 zaručených automobilových veteránů. Patina a dekompozice spolupracovala s přírodou a vytvořila tak unikátní lesní podívanou.
Kurióznímu místu hrozilo vymýcení od bizarních postapokalyptických automobilových soch ze strany lokálních úřadů. Za jeho zachování se postavilo několik nadšenců, místních obyvatel, fotografů i novinářů – hřbitov strojních veteránů tak dostal povolení na dalších 49 let. Åke zemřel roku 2000.
Jan Králík