V časech karantény, kdy většinu času trávíme mezi čtyřmi pokojovými zdmi, se snad každému z nás zdá, jakoby se náš příbytek ještě více zmenšoval a zmenšoval. Pro několik tisíc lidí žijících v „klecích“ však „pokoj“ nemůže být menší a realita jen těžko může být hořčejší. Podívejte se, jak se žije v klecových pokojích.
Jako v hororovém hostelu a snad ještě hůř se žije více jak 53 tisícům lidí (dle údajů z roku 2007), kteří za svůj domov považují takzvané „klece“ nebo morbidněji „rakve“. Mnoho z nich najdete v prosperujícím čínském Hongkongu, městě, jež patří mezi nejhustěji osídlené oblasti světa a tedy i mezi místa, kde vlastní nebo snadno dostupné bydlení rozhodně není pro všechny.
Na čekací listině sociálního bydlení, spáse pro mnohé, kteří si nemohou dovolit zaplatit běžný nájem, jméno zůstane klidně i osm let, než se na žadatele dostane řada a tak mnoho chudých obyvatel (nejčastěji mužů v důchodovém věku) po onu nekonečnou dobu skládá hlavu v miniaturních klecí obehnaných prostorách.
Jedná se vlastně o primitivní, klecí obehnané palandy – co matrace to „byt“. „Klece“ nemají dveře, ale veškeré cennosti i osobní věci musejí být uloženy v ní. I bez nahromadění majetku uvnitř se jejich obyvatelé těžko posadí nebo natáhnou. Toalety, kuchyně, sprchy jsou společné. Žádné soukromí, žádný pořádný prostor, žádná hygiena, žádné bezpečí – každodenní realita sociálně nejslabších, kterým nezbývá nic jiného, jak mnozí sami říkají, než se s tímto životem smířit.
Klecové ubikace legálně vyrůstají v nejchudších čtvrtí Hongkongu. Majitelé vysokých budov, jejichž každé patro může „hostit“ až 30 klecových pokojů, si přitom za bydlení říkají o nemalou částku v poměru cena-kvalita. Za necelý 1,5 metru čtverečních, který v rámci své klece dostanete, zaplatíte okolo 5000 korun – částka za metr čtvereční tak vysoko přesahuje hongkongský průměr a dal by se v klidu srovnat s těmi nejluxusnějšími byty ve městě.
Jan Králík
