Blížící se nedožité sté narozeniny Československé republiky vybízejí k oslavě, třeba i komorní. Výlet na Slovensko, do hotelu Praha, by mohl být tím pravým. Půjde o výpravu do starých časů, takže auto je dobré nechat doma.
Vlak nás z Prahy do stanice Poprad – Tatry dopraví zhruba za šest hodin, ubíhající půvabná krajina za oknem spolu s kávou a drinkem na stolečku podporují ideu, že „i cesta je cíl“.¨Obsluha sice není z nejrychlejších a vlak má mírné zpoždění, ale aspoň se snáze naladíme na vlnu „není kam spěchat“. Z Popradu je to do Tatranské Lomnice místní „električkou“ už jen kousek. Nemusíme dlouho dumat, kudy z nádraží, protože Grandhotel Praha shlíží poklidně do údolí, vědom si své důstojnost, majestátnosti, nepřehlédnutelnosti. Takže vzhůru do zeleně nad městem. Krátký odpočinek k nadechnutí v kopci si dopřáváme u hotelu Morava. Další, tentokrát trošku ošumělá názvoslovná připomínka česko slovenské společné minulosti.
A jsme v Praze. Secesní hotel, postavený podle plánů architektů Gyoriho a Hoepfnera, byl otevřen v roce 1905 Vzhledem i vybavením zrcadlil a stále připomíná filosofii tehdejší doby – belle époque. Původní název Hotel Palace byl v roce 1919 na počest hlavního města nové Československé republiky změněn na Grandhotel Praha.
Koberce jsou měkké, hudba tlumená, svíčky hoří, květiny ve vázách voní a personál je starosvětsky úslužný. Carpe diem!
V létě roku 1922 si zde užíval Karel Čapek. V několika dopisech své životní lásce, Olze Scheinpflugové, popisuje hotel i okolí. Okouzlen vyhlídkou na Lomnický štít píše: „Je to nejvyšší československá hora, a také se podle toho chová: vznešeně, nepřístupně, a málo kdy smekne svou čepičku z mraků.“. V meziválečném období nebyly ještě k dispozici dokonalé měřicí přístroje, tak se stalo, že byl Lomnický štít, snad díky své impozantnosti, považován za nejvyšší horu republiky. Na úkor Gerlachovského štítu, který má ve skutečnosti při svých 2642 metrech celých 9 metrů k dobru.
Čapek pokračuje: „Můj pokoj je tuze pěkný, vůbec je to tady luxusní a přenáramně drahé; v celém tom ohromném hotelu je všeho všudy asi deset hostů; představ si, jaký vznešený klid.“ A o kousek dál: „Hle, předsevzetí! Umínil jsem si přes prázdniny ztloustnout, ale teď se mi zdá, že zdejší pense záleží spíše v dokonalém servirování a nějakých dvanácti vidličkách a nožích, které dostanu k obědu, ale do kterých toho mnoho nenaberu.“ Po necelých sto letech marketing hotelu vykazuje znatelný úspěch. Hotel se zdá být vyprodaný a hosté nebudí známky hladovění.
Lomnický štít tedy už definitivně není nejvyšší, ale rozhodně je nejnavštěvovanější. Pro běžného turistu vede cesta na vrchol pouze visutou kabinovou lanovkou ze Skalnatého plesa. Ta horu zpřístupňovala už od čtyřicátých let minulého století. . Místenky se dnes kupují s časovým předstihem na konkrétní hodinu, takže kýžený výhled je sázkou v loterii. My si vylosovali mlhu a mlhu. Stejně jako mnozí jiní, třeba věčně nadurděný (avšak na správnou budovatelskou cestu přivedený) odborář Anděl v tendenčním dobovém filmu Anděl na horách.
Na Štrbské pleso to je z Tatranské Lomnice asi hodinu cesty električkou. Lodičky na jezeře dokreslují prázdninovou atmosféru a komu se nechce utéct před štrúdly turistů do vršků hor, může jim na chvíli odveslovat kus od břehu, kde hloubka dosahuje dvaceti metrů. V blízkém lese potom nacházíme . výjev jako ze sci fi filmu . Místo duchů. Největší ruina tatranských hor – bývalé sanatorium Helios. Od roku 2005 tento monumentální objekt chátrá.
Výlet končí, tak ještě suvenýr na památku. V obchůdku u nádraží nabízejí trička s vyobrazením starých bankovech a nápisem ČeskosLOVEnsko. Nakoupíme a prodavač se loučí s přáním: „Tak šťastnou cestu a užijte si nostalgii.“
text a fotografie: Renata Štěpařová
