Karel II. Španělský měl ve své době přídomek „Očarovaný“. Ne však pro svou nedotknutelnou královskou moc nebo provádění rituálních obětin, nýbrž kvůli své neobyčejné šerednosti, která úspěšně děsila nejen poddané, ale i jeho vlastní manželku.
Habsburská dynastie si potrpěla na čistotu svého rodu. Panovala v ní až panická hrůza z představy, že by jejich čistokrevný rod vymřel nebo byl ‚znečištěn‘ nekrálovskou krví. Bohužel za nejvhodnější postup, jak tomu zabránit, uznávala a praktikovala párování (rozuměj páření) jedinců často jen ze svého vlastního rodu – což paradoxně (pro Habsburky) vedlo právě k jejímu vymření na španělském území. Posledním a zároveň nejnešťastnějším výsledkem téhle úzkostlivé péče o čistotu habsburské dynastie byl Karel II. Španělský.
Karel II. přišel na svět roku 1661, králem se stal už ve svých čtyřech letech, třebaže oficiálně za něj (samozřejmě) vládla ještě deset let jeho matka Marie Anna Habsburská – a tím se dostáváme k rodině a k jádru problému. Marie Anna byla totiž kromě manželky svého muže Filipa IV. Španělského taky jeho neteří, Karlova babička byla zároveň i jeho tetou.
Malý Karel byl finální kompilací všech habsburských deficitů. Do svých čtyř let nemluvil, do šesti se nenaučil chodit a tahle základní (ne)schopnost mu dělala problém i v dospělosti, protože jeho nohy sotva unesly onu královskou váhu, které dominovala nadměrná a prodloužená hlava. Nejnápadnější byl jeho obličej, ten můžeme vidět na několika (a musíme si uvědomit, že i ty jsou zidealizované) podobiznách. Prominentní habsburská čelist, převislý pysk spodního rtu a nadměrně velký jazyk dělaly královi takové problémy, že sotva mluvil a jedl. Tyhle hendikepující fyzické nedostatky bohužel nemohl vynahradit ani intelektem, který byl pro vládu (nad doslova i přeneseně horkými územími) naprosto nedostatečný, ba ani odolnou psychikou – celý život trpěl úzkostmi a depresemi.
Karlova první žena Marie Louisa Orleánská
Habsburské Španělsko potřebovalo dědice. Za manželku mu byla vybrána známá krasavice, tehdy šestnáctiletá Marie Louisa Orleánská. Francouzský ambasador poslal španělskému dvoru dopis se zprávou o zděšení Marie Louisy, která nechce mít absolutně co dočinění s Karlem II., který je „tak ošklivý, že v ní vyvolává strach“. Marie Louisa měla smůlu, jeho manželskou se stala, ale kupodivu se z jejich soužití stal upřímně láskyplný vztah, královna k němu prý cítila až mateřské city. Zemřela po deseti letech. Bez dědice. A tak přišla na řadu další „nešťastnice“ – Marie Anna Falcko-Neuburská. Výsledek? Další fiasko, ani druhá královna (měla 22 sourozenců, proto španělský dvůr doufal v úspěch) neporodila následníka. Není se čemu divit, Karel II. byl neplodný, což nás snad ani nemůže překvapit. Překvapovalo to ale královskou rodinu i prostý lid, kteří chybu vždy hledali u královy manželky.
S pyskatým Karlem II. Španělským tak roku 1700 skončila vláda Habsburků ve Španělsku a následovaly války o španělské dědictví – konflikt, který na čtrnáct let zaměstnal Evropu. Na trůn se dostala dynastie Bourbonů, jejichž potomci vládnou na španělském trůnu nedeformováni dodnes.
Anna Samsová
