Režisér David Vondráček prozrazuje, kdo je jeden dlouhou dobu anonymní symbol listopadové revoluce 1989 a jak se vůbec tuto dívku z ikonické fotografie Jana Šibíka podařilo vypátrat. Následující rozhovor berte jako teaser, celou pravdu prozradí již brzy Reportéři ČT.
Jak jsi vlastně objevil po třiceti letech dívku z fotografie Jana Šibíka, která se stala vizuálním symbolem „Sametu 89“?
Na tom nemám zásluhu přímo já. Kamarádka Pavlína Wolfová chtěla Honzu Šibíka nějak překvapit na vernisáži jeho výstavy k roku 1989 (do 14.11. 2019 na Staroměstské radnici) a přivedla mu „model“ jeho ikonické fotky ze 17. 11. 1989 jako velké překvapení. Pavlína totiž pracuje v jednom velkém vydavatelském domě a úplně náhodou se dozvěděla, že korektorku tam dělá paní Helena, kterou před třiceti lety na Albertově Honza vyfotil…
Když se na výstavě znenadání vynořila, najednou všechno úplně ztichlo. Byla to opravdu zvláštní, magická chvíle. Všichni byli dojati, a nejvíc snad Honza, který je jinak dost „okoralý cynik“. Po třiceti letech stanul tváří v tvář dámě, jejíž fotografie ho coby tvůrce tehdy nejvíce proslavila.
Helena Vodenková před třiceti lety a dnes (vpravo režisér David Vondráček)
Proč se podle tebe stala právě tahle „dívka se svíčkou“ symbolem roku 1989?
Je v ní… nevinnost, křehkost, něha i odhodlání.
Kolik jí bylo let v době revoluce?
Osmnáct.
A jak se tvářila na to, když jsi za ní přišel s tím, že s ní natočíš její příběh?
Přesvědčil jsem ji… Pomohla skutečnost, že viděla můj dokument Láska v hrobě, který ji prý hodně oslovil.
Kdo vlastně je, odkud, z jaké rodiny? A co dělala Helena po revoluci?
To bych prozradil příliš mnoho, celý obsah reportáže. Ale něco málo poodhalím – dcera paní Heleny, Klára, je dnes stejně stará jako její maminka v devětaosmdesátém. Jablko se neodkutálelo daleko od stromu. Klára se angažuje v ekologickém hnutí a spolupořádá zelené demonstrace.
Jako čtenář Mladého světa z devětaosmdesátého pamatuju, že jste byli s fotografem Janem Šibíkem taková nerozlučná dvojka.
Já psal texty, Honza fotil. Ještě před Listopadem nám procházely reportáže o diskusních klubech, jichž se zúčastňovali i příslušníci opozice. Bez cenzury vyšly v Mladém světě i články o vysokoškolských časopisech, kde se odsuzovaly zásahy komunistické policie proti studentům při „Palachově týdnu“ v lednu 1989. Honzovi Šibíkovi jsem dodnes vděčný, že mě přesvědčil po Palachiádě podepsat petici za propuštění Václava Havla z vězení. Člověk snad trochu povystoupil z šedé zóny a trochu se vybarvil v době, když ještě nebylo úplně jasné – jak se komunistický režim zachová. Aspoň se mohu dnes podívat dětem do očí.
Taky si z té doby pamatuju, že jste společně dokumentovali přímo na místě pád asi nejděsivějšího komunistického režimu, v Rumunsku. Jak jste se vůbec do Bukurešti v prosinci 1989 tehdy dostali?
To bylo štěstí v neštěstí. Když jsme se v polovině prosince 1989 dozvídali, že to v Rumunsku vře, vypravili jsme se tam dost dobrodružnou cestou.
Ale Rumunsko přece v době posledních křečí Ceaușescova režimu neprodyšně uzavřelo hranice…
My jsme si koupili jízdenky v ukrajinském Lvově do bulharské Sofie, s tranzitem přes Rumunsko. Ve vlaku jsme byli úplně sami. Vystoupili jsme na nádraží v Bukurešti 21. prosince 1989 – v den, kdy místní lidé vypískali Ceaușesca. Následující dny probíhaly střety mezi tajnou policií Securitate a demonstranty. Zachytili jsme okamžiky, kdy se armáda přidala na stranu opozice. Honza svým fotoaparátem zaznamenal, jak vojáci zavrtali do hlavní tanků symbolické vánoční stromky. Jeho fotky se zapsaly do světové historie, zatímco na mé texty z té doby usedl prach zapomenutí.
Reportáž o dívce z fotografie a o tom, kterak Jan Šibík s Davidem Vondráčkem prožívali rok 1989, můžete vidět v pondělí 11. listopadu ve 21:30 v pořadu Reportéři ČT na ČT1.
Radek Kovanda
