Ve své době si hodně lidí pamatovalo, co dělali v momentě, když byl zastřelen prezident Kennedy, John Lennon, nebo když první člověk stanul na Měsíci. Generace českých fanoušků fotbalu si zase navždy pamatuje, kde byli, když dal Antonín Panenka vítězný dloubák Seppu Maierovi, když Miroslav Kadlec představoval české reprezentanty anglické královně před finále Eura v roce 1996 a když běžela 88. minuta utkání proti Nizozemsku na Euru 2004 v Portugalsku. Karel Poborský místo střely vtipně přihrává pod sebe, střídající Vladimír Šmicer střílí rozhodující gól na 3:2. Seděli jsme tehdy u staré Tesly s pivem v ruce v rozpáleném pokoji studentského bytu v nevelkém provinčním městě na sever od Vídně a křepčili jako ještě menší kluci, než jakými jsme opravdu byli. Dodnes jsem stran velkého fotbalu nezažil lepší pocity, ale existuje jistá naděje, že díky Vladimírovi Šmicerovi bychom si té radosti z fotbalu mohli po čase zase užít trochu víc, a tak nějak lidštěji.

Vy podnikáte v hotelnictví což je podobně jako fotbal věc dělaná pro lidi. Který ten obor je na tom dneska hůř? 

Hotely jsou na tom samozřejmě daleko hůř, zatímco profesionální fotbal může dál normálně fungovat – akorát bez diváků, což pro hráče není žádné velké potěšení.

Opravdu je to tak trápí?

Samozřejmě je to práce, na profi úrovni hrajete fotbal proto abyste se zabezpečil. Když už jste tomu obětoval celé mládí, chcete po těch letech dřiny taky vydělat nějaký peníze. Na druhou stranu, když člověk fotbal hraje, je to jako divadlo. Mně to aspoň vždycky strašně potěšilo a motivovalo, když mi diváci zatleskali.

Těší vás to i dnes v Dolních Chabrech?

Jo! I v těch Chabrech na ty A třídy chodí diváci. Dávají vám pocit sebeuspokojení, když člověk hraje dobře, dává góly, nahrává a váš tým vyhrává. Ten pocit euforie, když člověk vyhrává, se nedá nahradit, kvůli tomu to děláme. Na nejvyšší úrovni kvůli pohárům i na tý nejnižší úrovni, když si člověk dá po zápase pivo v partě kamarádů.

V kariéře každého vrcholového sportovce přichází po čase zenit výkonnosti, na nějž už nebývá návratu. Dá se fotbal v té sestupné fázi ještě hrát pro radost nebo už člověk myslí spíš na ty sociální jistoty a prodloužení života v partě?

To je hrozně individuální. Kdybych to měl říct za sebe, když jsem se ze zahraničí vrátil zpátky do Slavie, už mě trápily zdravotní problémy. Chtěl jsem ale být součástí týmu, protože jsem věděl, že až jednou skončím, tak už se to nikdy nevrátí. Už to nejde vzít zpátky – to je asi ta Řepova polosmrt. Takže jsem šel na krev, ale postavil jsem to tak, aby i Slavia viděla, že to nedělám kvůli penězům. V tom druhým roce půl roku už jsme toho moc nenahrál, končila mi smlouva a Slavia mi řekla, že mi ji prodlouží ještě o rok. Řekl jsem, že zatím nechci peníze ani smlouvu, teprve až když dokážu, že jsem ještě k něčemu dobrej, tak mi to doplatíte. Když jsem se pak vrátil na hřiště, za měsíc jsem stejně zjistil, že už to nejde a skončil jsem. Vlastně jsem se pořád snažil hlavně proto, abych mohl pořád být součástí kabiny a party kolem, o peníze nešlo. 

Karel Jarolím není moc na starší kusy, že?

Ne, no není. Ale v tomhle se, myslím, snažil být spravedlivý. Profesionální sport není žádnej zaopatřovací ústav, je to byznys. Někdy to lidsky bolí, ale kde ne v takové situaci? Já už  jsme to tak nebral. Věděl jsem, že moje tělo už nemůže, že už na to nemám být jasným přínosem pro tým. 

Když už se bavíme o tom věku – v dnešní době se někteří fotbalisté udrží i přes čtyřicítku na špičkové úrovni, to dřív nebývalo zvykem. Čím ti je?

Je pravda, že je dneska takových příkladů víc, ale záleží taky na tom, jakou ligu člověk hraje. Když hrajete top soutěž v Itálii nebo v Anglii, je to skoro nemožný nebo fakt výjimečně. Gólmani nebo obránci se na tu metu dostanou, ale ofenzivní hráč,  který nutně potřebuje rychlost a výbušnost těžko. Když vidím útočníka nad 35, kterej ještě hraje Premiere league, je to naprosto výjimečný. Kluci mají dnes samozřejmě dnes úplně jiné možnosti než jsme mívali my. Lepší zázemí, lepší podmínky na regeneraci, rehabilitaci, servis pro ty hráče nebo odborná péče. Tělo hráčů funguje jako výrobní nástroj a oni se o něj starají fakt neskutečně. V Liverpoolu mají i svoje kuchaře. Všichni jsou neustále sledovaní, mají na sobě GPS, berou jim krev a neustálo získaná data analyzují. Je to spíš jako formule 

Na jaký úrovni je tohle v Česku? Je ještě možný se třeba při tréninku zašívat?

U nás je celý tenhle vědní obor a support minimálně o jeden level níž. A to beru Slavii, klub kterej tady momentálně dominuje. Liverpool má 3-4 tréninková hřiště jen pro áčko monumentální zázemí s bazény s podvodním pásem pro běhání a milionem dalších vychytávek. To se prostě musí vidět. Stojí strašných peněz tohle zázemí nejen vybudovat, ale i ho udržovat a platit všechny ty lidi okolo. Když jsem přišel v roce 1999 do Liverpoolu, klub měl kolem 80 zaměstnanců. Dnes jich mají 750.

Kdybyste byl mladší a měl na to výkonnost chtěl byste si kopnout za dnešní Slávii?

Rozhodně ano! Mně hrozně mrzí že jsem si na tom novým stadionu nezahrál víc. Jenom půlku sezóny. Když jsem se vrátil jsem se z Bordeaux, už jsem byl za tím zenitem, jak jsme se bavili, ale zuby nehty jsem se držel, abych si ještě chvíli užil ten krásnej novej stadion. Viděl jsem jak se staví a opravdu jsem si na něm chtěl zahrát. 

Mluvit s vámi o klubismu je asi nošením gólů do brány Sparty, ale přesto – i hráč který má dlouhodobý vztah s klubem a fanoušky někdy dostane nabídku, kterou nejde odmítnout. „Hrozilo“ vám někdy něco takového?

Když jsem se vracel z Bordeaux, mluvilo se o nabídce do Sparty, ale já jsem měl kontakt se Spartou už v roce 1995, kdy mi ve Slavii končila nováčkovská smlouva, kterou jsem uzavíral v osmnácti se Slavií na čtyři roky. Jak jsem se začínal prosazovat, ozvala se mi Sparta a nabízeli mi daleko lepší podmínky a já tak nějak očekával, že mi to Slávie dorovná. Jim se ale tehdy vůbec nechtělo, přitom za velký peníze kupovali hotové hráče. 

Zhrzený odchovanec?

Trochu jo? Už jsem měl nějaké jednání se Spartou, dokonce jsem už seděl v tribuně na Letné a měl před sebou smlouvou za 250 000 Kč měsíčně a mohl jsem ji podepsat. Ve Slavii jsem tenkrát bral 25… Naštěstí se ve mně ale vzbouřilo to slávistický srdce a nenašel jsem odvahu to udělat. 

V roce 1996 jste ale paradoxně do francouzského Lens odcházel jako volný hráč…

To byla strašná chyba Slavie, nikdy jsem to nepochopil. Kdyby mi dali smlouvu třeba na tři roky a ne na rok, tak by se jim ty investované peníze vrátily pětkrát. Ale asi mi holt nevěřili nebo co.

Těch 250 000 vám tedy ve Slavii nakonec nedali?

Ne, ale nikdy jsem nelitoval. Tam rozhodlo to srdce a trochu i hlava. Lidi okolo mi říkali: „když budeš dobrej, peníze přijdou.“ A to se potvrdilo. Když je člověk dobrej, nepřemýšlí nad částkama, ale spíš se snaží aby dobře hrál, tak to většinou přijde. Věřím v tomhle na karmu.

Od kdy jste začal mít tušení že jste fakt dobrej?

Když mi  bylo těch 18 – 19, už jsem věřil že něco umím. V dorostu i v béčku jsem byl kapitánem a věděl jsem, že mám dobrou šanci i v áčku. Pak ale přišel Boris Korbel a začal kupovat ty nejlepší hráče. To jsem si říkal, že to budu mít těžký se prosadit, ale říkal jsem si nic – makej a ono to přijde, a když nedostanu šanci v áčku tak půjdu někam na hostování. Bylo to zkrátka tak, že si člověk musel na šanci počkat. Dneska se mi zdá, že mladí kluci půl roku nehrajou ligu a už to vzdávají, jsou trpěliví. Mně ten rok a čtvrt v béčku fakt neublížil. 

Přijde mi, že celá vaše „zlatá generace“ těžila z toho, že sportovně vyrostla za totáče a ti,c o přišli po vás najednou nějak nevěděli, co si s tou vší svobodou počít – nejen hráči, ale i kluby a funkcionáři.

Je pravda, že jsme všichni byli ročníky 1970-73, prostě husákovy děti, nebo jak se tomu říká. Vrchlový sport byl tehdy prakticky jediná možnost, jak se dostat legálně někam ven. V televizi nic nebylo, tak jsme chodili ven a sportovali. Doma nás nic nedrželo, dostat zaracha bylo fakt za trest. Dneska chodí děti za trest ven. Všude venku to bylo bezpečný, zavřený hranice žejo. Měli jsme taky kliku, že po roce 1989 jsme dorůstali do optimálního věku a to nás ještě víc nakoplo. My jsme věděli, že jsme relativně mladý a dobrý. Mně bylo v roce 1989 sedmnáct a tak jsem na sobě začal makat ještě víc. Sen byla reprezentace, ale nikdy jsem si nemyslel, že budeme hrát v dobrých zahraničních klubech. O bylo sci-fi- Ono totiž bylo bylo těžký se  dostat se do toho nároďáku, byli jsme dohromady se Slováky a míst byla půlka, navíc oni měli v té době silnou generaci 

Vy jste hrál jeden zápas ještě zápas za Československo, že?

Jojo, to byl můj první reprezentační start v Košicích v roce 1993 proti Kypru. Zážitek jak blázen. Ten stadion už tam snad ani není. 

Nepískali na vás Slováci jako na hráče, který zabírá jejich krajanovi místo?

Ne to ne. Ale neměl jsem to jednoduchý, protože jsem hrál místo Timka, který byl právě z Košic. Ale vyhráli jsme 3:0, takže to bylo fajn a v kabině žádné problémy nebyly, I když už se to hrálo po rozdělění státu.

Byl jste spíš tréninkový hráč nebo zápasový hráč? Honza Kller nám třeba říkal, že hlavní motivací pro něj vždycky byli hlavně diváci.

Já jsem měl takovou filozofii, že když budu hrát dobře na tréninku, je to předpoklad být dobrej I v zápase. Takže jsem se snažil opravdu makat a dělat všechno poctivě. Nevadilo mi ani, když jsem chodili běhat, nebral jsem to jako nutný zlo a spíš jsem si říkal, že když to odběhám, budu se v zápase cítit líp.

Kdy jste si poprvé uvědomil, že se fotbal nehraje jenom na hřišti?

No to už je hodně dávno. Ale opravdu pocítit jsme to dostávali v 90. letech, když jsme Slavií hrávali o tituly. Každý pamětník si asi vzpomene na jaro 1995. Po podzimu jsme na prvním místě měli velký náskok a hráli jsme ve starém Edenu derby proti Spartě, známé utkání, v němž nečekaně nastoupil „důchodce“ Pepa Chovanec.  Měli jsme kopat asi tři penalty, ale nepískli nám ani jednu. Naopak nám vyloučili Honzu Suchopárka a Sparta nakonec vyhrála 1:0 díky gólu Pavla Nedvěda z 90. minuty. To byla opravdická beznaděj. 

Když ses vrátil do Slavie v roce 2007, v jakým stavu si našel českou ligu?

Mně se to z pohledu fér hry zdálo mnohem lepší. Devadesátky byly opravdu divokej západ, na kterém vládli všichni šíbři, jako Pelta, Horník a mnozí další. 

Kdybyste byste jako Karel Poborský delší dobu pracoval ve svazových strukturách, myslíte, že by váš pohled na celý nás fotbal bližší tomu jeho vnímání?

Dovedu lidsky pochopit, že když Karel dělá 5-6 let na Strahově, vybudoval si k některými lidmi, se kterými pracuje blízký vztah a nevidí důvod je měnit. Já mám nicméně ten směr úplně jiný, a i když jsem svého času na FAČRu taky dělal, jsem přesvědčený, že řada lidí musí být vyměněna, aby fotbal vydal navenek i dovnitř jasný signál, že se sebou chce něco dělat. To, co se v českým fotbale děje posledních pár let, je systematické ničení fotbalu jako takového a neméně tak i jeho image.

Připusťme, že fotbal se nehraje jenom na hřišti. Dokázal byste percentuálně vyjádřit zdravý poměr mezi hrou na hřišti a v zákulisí? Nemyslím uplácení rozhodčích a hráčů, ale prostou manažerskou práci.

Mocné kluby všude na světě chtějí mít vliv, to je naprosto přirozená věc. Jakmile někdo cítí, že je mu ubližováno, hledá cesty, jak ochránit svoje partnery, svoje investice, svoje hráče. Snaží se podnikat kroky k tomu, aby je ochránil. Problémem je, že tahle obrana občas přechází v útok. Fotbal se nicméně dá dělat férově. Hlavní problém vidím v nedodržování pravidel, která jsou daná a většinou i dobrá. Místo toho se s nimi různě manipuluje a ohýbají se.

Přijde mi, že po poslední velké kauze je nějak podezřele dlouho ticho po pěšině…

Jistě! V celé ta věci okolo Berbra existují desítky hodin odposlechů, které se týkají desítek konkrétních osob. Nevšiml jsem si ale, že by byl dosud větší počet lidí z něčeho obviněn nebo dokonce souzen. Vyšehrad pořád hraje v klidu 2. ligu a řada těch funkcionářů dál sedí na svazu jakoby se nechumelilo. Na co tady pak máme nějakou etickou komisi? Všichni vám řeknou, že fotbal je odrazem společnosti. To je hodně ale hodně chabá výmluva. Fotbal jako společenské hnutí s nejmasovější členskou základnou by tu společnost měl formovat, jít příkladem. Ne naopak.

Otočme list. Jak těžké je mít za tchána Láďu Vízka?

No, to je největší drbna z Chaber. (smích) Člověk si musí hrozně dávat pozor, co před ním řekne, protože on to pak bez kontextu vyslepičí novinám nebo televizi. On pak vždycky říká: „…a víte co, Šmíca říkal, že támhleten je hroznej vůl.“ Nebo když má hodnotit zápasy, co dávali v televizi, často je ani nevidí, protože v hospodě u televize mastí s chlapama karty a pak se mě horečně dotazuje, jaké to bylo? Pak je legrace číst ten svůj komentář v novinách.

Proč mám rád fotbal?

Fotbal je můj život, přitahuje fandy, je to hrozná zábava sebeuspokojení. Spojení mezi hráči a fanoušky je fantastický, žene tě to dopředu. Hrát za jakejkoliv klub a tím spíš za ty největší není jednoduchý, ale když se najde ta správná symbióza, je to něco úžasného.

Umíš se vžít do role fotbalisty, který kope českou ligu a tuší, ž nikam dál už se nedostane?

Dostat se do české ligy není rozhodně špatná vizitka a už vůbec ne ostuda.  Samo o sobě to je známkou toho, že ten hráč musel hodně pracovat, aby se mu něco takového povedlo. Dostat se do nějakého top klubu, kterých je v celé Evropě třeba dvanáct a prosadit se tam, je otázkou shody mnoha příznivých okolností mezi kterými dominuje štěstí. Ta konkurence je obrovská a člověk musí být fakt dobrej, protože tam chtějí kluci z celého světa. Takže když někdo kope naší ligu, je to mnohdy nedoceněný úspěch 

Jakou roli v tom hraje agent?

Strašně důležitá jsou rozhodnutí, kteří spolu agent a hráč dělají. Já měl agenta od devatenácti let, ale dneska je kluci mají běžné od čtrnácti a v tom období je to hrozně důležité. Jít do ciziny dřív nebo později, vzít hostování…spousta důležitých věcí, kde navíc hodně rozhodují kontakty a známosti. Velké kluby se kromě umění na hřišti starají o spoutu dalších věcí – o rodinné zázemí, povahu, charakter, morálně-volní vlastností. V konečném výběru máte třeba 3-4 hráče na srovnatelné úrovni a je na umění agenta, prosadit toho svého koně, prostě ho prodat.

Jaký byl nejlepší fotbal, který jste viděl sám ho nehrál?

To bylo čtvrtfinálové utkání v roce 1986 na MS v Mexiku Brazílie – Francie. Neskutečnej fotbal a já pak brečel, protože Brazílie vypadla. Francii se slavnou záložní řadou Platini-Tigana-Girése-Fernandéz vyřadili v semifinále Němci a ty zase ve finále Argentina s Maradonou.

Michal Borský

Komentáře