V květnu roku 1945 lidé v Československu oslavovali konec války. Ne všichni ale měli důvod k oslavám. Některým totiž kruté časy naopak začínaly. S tanky osvoboditelů na naše území vnikla nechvalně proslulá NKVD, která zde pozatýkala tisíce lidí. Mezi nimi i 14letou Věru Sosnarovou z Brna.
Věra doplatila na to, že její matka byla Ruska, která po bolševické revoluci v roce 1917 opustila s českými legionáři válkou a hladem zmítané Rusko a našla nový domov v Československu. Tím se ocitla na černé listině zrádců, které chtěl stalinský režim ztrestat. Ruští důstojníci ji 17. května 1945 zatkli v jejím brněnském bytě i s oběma dcerami – 14letou Věrou a 9letou Naďou. Nejprve je odvezli na sportovní stadion v Budapešti, kde Sověti soustřeďovali zajatce určené k deportacím. Pak je nahnali do dobytčáků a odváželi na Sibiř.
Byla to dlouhá cesta plná útrap, Věru během ní dozorci několikrát znásilnili. „Nesměli jsme se skoro bavit. Když jsme mluvili, Rusové na nás řvali. Víte, kolikrát mě znásilnili, než jsme přijeli na místo? Takový hovada. Přímo ve vagóně. Hrůza,“ vypráví dnes 83letá seniorka, v níž vzpomínky na protrpěná muka i po letech vhánějí slzy do očí. „Nikdo nemohl pomoct, protože by ho byli zastřelili, což se taky stalo. Jednou se vrhli na dívku, která měla ve vagonu otce. Začali ji znásilňovat přímo před jeho očima. To víte, že se na to nemohl koukat, začal ji bránit, tak ho zastřelili,“ vzpomíná paní Sosnarová
Na Sibiř přijeli v září, kdy už tam bylo po kotníky sněhu, a tehdy – jak říká – začalo to pravé peklo. Zima, hlad, těžká dřina, špína a nemoci. Dřevěné baráky, v nichž se tísnilo na padesát lidí, byly bez oken. Věře byla neustále zima, na noc se přikrývala jen tenkou vojenskou dekou. Aby měli co pít a v čem se umývat, museli si nabrat sníh do kýble, dát ho na plotnu a nechat rozpustit. K jídlu dostávali jen čtvrtku chleba a polívku. „Vařili nám taky boršč z lidskýho masa,“ tvrdí paní Věra. „Když jsme našli prsty, tak jsme věděli, že nám to vařej.“
Pracovalo se 12 hodin denně. Hlavní pracovní náplní bylo kácení lesů. Pro mladé dívky nepředstavitelná dřina. „To byl strašnej život. Dennodenně do lesa kácet stromy. Kdo nesplnil plán, byl beze slova zastřelený,“ říká Věra Sosnarová a pokračuje: „Jak jsme přišli z práce, byli bachaři ožralí a šli po nás, po děvčatech. Křičeli, abychom se vysvlíkly. Honili nás po baráku a dělali si s náma, co chtěli. Strašné násilí.“
Věřina matka po třech měsících pobytu v gulagu zešílela. Jednou v noci obě dcery probudila tím, že nad nimi stála se sekerou v ruce. Dívky před ní utekly a později ji našly mrtvou v kalužině krve. Pravděpodobně ji zastřelili dozorci. Dívky matčinu mrtvolu zahrabaly jen do sněhu, a když na jaře roztál sníh, pohřbily ji do země. „Matku několikrát vyslýchali a mlátili. Viděla, jak jí znásilňují děti, a nemohla je bránit, protože by jí hned usekli hlavu,“ přiblížila trauma ztrápené ženy její dcera.
Tím však soužení Věry a Nadi zdaleka nekončilo. Život jim ztrpčoval také všudypřítomný hmyz, hlavně velké tělové vši, kterých se kvůli špatné hygieně nedalo zbavit. „Měla jsem na hlavě strupy, slitou hlavu bolákama a v těch bolácích tisíce vší. Zaživa vás žraly,“ popisuje Věra Sosnarová své útrapy. Kvůli špatné hygieně onemocněla ona i její sestra tyfem. Měly však štěstí, že doktoři nad nimi drželi ochranou ruku, protože byly z Československa. Jiné nemocné totiž bachaři zahnali do baráku na okraji tábora, který pak zapálili. Lide tam umírali zaživa v plamenech. Věru dodnes budí v noci jejich nářek a výkřiky.
Nadbytečných lidí se v gulagu zbavovali i tím, že je otrávili arzenem přimíchaným do kalíšku s vodkou, kterou vybraným jedincům rozdávali jako na přilepšenou. „Lidi padali jako mouchy. Ráno jich leželo někde pět, jinde deset, někde patnáct,“ líčí krutosti věznitelů Věra Sosnarová. Další zase postříleli v lese. „My jsme pak s jednou Ruskou musely chodit je sbírat a házet do jam,“ říká.
Utéct nebylo kam. Všude kolem les a v něm vlci. „Vlci vám jdou za zadkem, v celých smečkách, rysové sedí na každém stromě,“ líčí Věra Sosnarová každodenní situaci. Mnoho lidí prý v lese zařvalo. „Skočili a roztrhali vás,“ popisuje.
V táborech se Věra musela potýkat ještě s důstojníky tajné služby, kteří ji nutili, aby se zřekla svého občanství a přijala sovětské, čímž by se připravila o možnost navrátit se domů. Na to Věra nepřistoupila a vykoledovala si za to mnoh ran a jiného násilí. Na čtyři dny ji zavřeli do samotky, což byla jen díra v zemi, kde se nedalo vůbec pohnout. Po mučení ji na jedné ruce zbyla hluboká jizva a na druhé ruce jí zase chybí ukazováček.
V lesním táboře strávila Věra osm let, dalších 12 let dřela v azbestových dolech, na rybářské lodi, ve slévárně, až skončila v ruském kolchoze.
Celou tu dobu se toužila vrátit do Československa. Posílala žádosti o návrat, psala i prezidentu Novotnému, ale žádné odpovědi se nedočkala. Nakonec uprosila předsedu jednoho kolchozu, který měl kontakty na JZD na Moravě, aby se jejího případu ujal. Trvalo ale čtyři roky, než jí Češi vyšli vstříc. Když se v roce 1964 konečně dotkla nohou rodné hroudy, padla hned na kolena a zulíbala zem, jak byla šťastná, že je zpátky doma. Bylo jí 34 let a vážila 37 kilogramů.
V době komunistického režimu nesměla o svém případu s nikým mluvit. Pod pohrůžkou vězení a deportace na Sibiř podepsala slib mlčenlivosti. Nesvěřila se ani svému pozdějšímu manželovi a svým dvěma synům. O svých zážitcích se odhodlala promluvit až před deseti lety. Od státu se nedočkala žádného odškodnění, protože nemá žádné doklady, jimiž by prokázala, že byla v gulagu vězněna. Rusko tvrdí, že ve svých archivech k případu Věry Sosnarové nic nenašlo.
K tomu, jak se k ní její vlast macešsky zachovala, Věra Sosnarová poznamenává: „Vždycky naše vláda, všechny noviny a rozhlas říkají, že v lágrech v Německu byli lidi mučení, mluví se o Židech a o všech možných. Ale nikdá v životě nikdo nevzpomene na ty český lidi, co zahynuli na Sibiři. Nemyslete, že jich bylo málo! Bylo jich hodně. A kdo zůstal živej? Pár lidí zůstalo živejch, co se vraceli domů“.
Věra Sosnarová je poslední žijící pamětnicí u nás. Její vzpomínky sepsal J. S. Kupka v knize nazvané Krvavé jahody s výstižným podtitulem: Krutý osud Češky, která zažila osmnáct lety ponížení v ruských gulazích.
Irena Gruberová
