Při mezinárodním dni válečných veteránů se již po sto let symbolickými květy vlčího máku připomínají hrdinové nelehkých období lidských dějin. Mezi ty nejvýznačnější z české historie patří i sedmadevadesátiletý Emil Boček.
Červené květy máku vlčího zdobí 11. listopadu od roku 1919, kdy se svátek začal neoficiálně slavit, klopy sak, aby se nezapomnělo na ty, kteří na vlastní oči nejen viděli válečné hrůzy, ale do událostí se aktivně zapojili s vervou a s nasazením vlastního života. V České republice dnes stále žije pár stovek veteránů z posledního velkého světového konfliktu druhé války, která skončila před 75 lety.
Mezi české válečné veterány patří i Emil Boček narozený roku 1923 v brněnských Tuřanech, kde kromě období světové války, žije celý svůj život. V prvním roce války jako sedmnáctiletý chlapec tajně utekl z domu, aby se po útěku přes balkánskou cestu v Bejrútu přidal k zahraniční armádě.
V létě roku 1940 se jako sedmnáctiletý účastnil prvních ústupových bojů ve Francii a téhož roku se přidal k britskému královskému letectvu (RAF) u nějž nakonec sloužil až do konce války.
Veterán Melvyn Dunn vzdává hold uprostřed makonvého pole.
Z mechanika u stíhacích strojů 312. stíhací perutě se po výcviku v Kanadě stal jedním z nejmladších československých stíhacích pilotů vůbec – jako jednadvacetiletý sloužil v letce „B“ u 310. stíhací perutě. Celkem absolvoval 26 operačních letů o téměř 74 nalétaných hodinách, při nichž několikrát jen o vlásek v legendárním spitfireu unikl smrti.
Po skončení druhé světové války se z nadějného pilota, který se bez váhání vrátil do vlasti, za kterou celou dobu bojoval, stal opravář motocyklů, zaměstnanec podniku Mototechna a soustružník. Dnes je téměř stoletý Emil Boček, oceněný mimo jiné i nejvyšším státním vyznamenáním Řádem Bílého lva III. a I. třídy, posledním žijícím československým pilotem RAF.
Jan Králík
