Šokující expozice „exotických populací“, jejímž hlavním výstavním objektem nebyla zvířata, ale živý člověk, nabraly na popularitě koncem 19. století. Lidskou zoo se veřejnost bavila až do Světové výstavy v Bruselu roku 1958.
Miliony lidí se v 19. a 20. století bavily pohledem na další lidské bytosti žijící v oploceném „výběhu“. Tyto takzvané lidské zoo měly „civilizovanému“ západnímu člověku představit, jak „divoce“ žijí různé národy a kmeny v „primitivních“ částech světa.
V některých případech se jednalo i o státem financovanou propagandu, která měla za úkol prosadit mocenské nároky na teritorium daného národa/etnika/kmenu. Tak například americká vláda roku 1904 utratila 1,5 milionu dolarů za dovoz 1300 osob z různých filipínských kmenů. Kmenoví příslušníci pak byli vystaveni na Saint Louiské expozici, aby svým výzorem a necivilizovaným chováním, oploceni ve svém pečlivě naaranžovaném „typickém“ prostředí podpořili tehdejší americkou nadvládu Filipín a oponovali filipínské nezávislosti.
Návštěvníci lidské zoo na Světové výstavě v Saint Louis roku 1904.
Většina „šokujících“ každodenních rituálů a událostí, o kterých se hojně psalo v novinách, však byla předem připravena nebo vylhána. Podvedení Igoroté (obyvatelé filipínského ostrova Luzon), vystaveni i na slavném newyorském Coney Islandu, nakonec ani nedostávali slíbený měsíční plat a stali se tak v podstatě otroky.
Krom filipínských Igorotů se na podobných exhibicích vystavovali Inuité, Indové a často různé africké kmeny. V extrémních případech byly dokonce osoby umístěny do klece s opicemi – takový je případ otroka Oty Bengy z Konga označovaného jako evolučně bližšímu opům než evropskému člověku. Zesměšňovaný Ota Benga nakonec spáchal sebevraždu.
V lidských zoo se lidé rodili (jako v případě Inuitky Nancy narozené ) i umírali. Poslední taková výstava se konala ještě roku 1958 na Světové výstavě v Bruselu, kdy zde byla postavena typická konžská vesnice i s jejími domorodými obyvateli.
Jan Králík
