Nevěra v partnerském vztahu je většinou vnímaná jako selhání a často má za následek naprostou ztrátu důvěry. Poznamenaný vztah pak nemá šanci na udržení a dříve či později příjde ke slovu rozchod. Někteří vědci ale nyní tvrdí, že je na čase se s ní smířit. Podle nich je totiž nedílnou součástí lidské přirozenosti.
Člověk sice není monogamní tvor, přesto bývá nevěra častým důvodem k rozchodu. Člověk je přitom biologicky i evolučně předurčen k sexu s několika partnery. Realitou se kterou je třeba smířit se je, že naprosté minimum lidí má za život jediného pohlavního partnera.
Nevěra nerovná se promiskuita
Společenská představa o vztazích, která je provázaná s morálkou, se poněkud míjí s realitou. Nevěru však nelze zaměňovat s promiskuitou. Promiskuita totiž plodí nejen společenský chaos, ale také s sebou nese vážné choroby. Navíc vede k emocionálním potížím. Sex sice můžeme provozovat bez emocí, ale sex s emocemi je součástí láskyplného vztahu a většina lidí tuhle kombinaci potřebuje ke zdravému psychickému fungování.
Faktem ale je, že evoluce nás monogamní tvory nevytvořila. A nejspíše věděla proč. S tímto konceptem přišla až lidská společnost zřejmě na samém počátku zemědělství. Tehdy se totiž formoval první koncept majetku. Kvůli pěstování plodin lidé vymysleli vlastnictví půdy a její dědictví. A právě tyto dva fenomény byly neodmyslitelně spojeny s podporou monogamních vztahů. Odlišné biologii navzdory.
Ani po tisících let fungování v systému vlastnictví a rodiny se monogamii nepodařilo do lidských bytostí zakódovat. Co tedy dělat s touto biologií? Máme zcela rezignovat a být promiskuitní. Nebo se naopak snažit trvat na monogamii?
Nevěru je potřeba přijmout
Časopis Psychology Today se na základě vědeckých studií snaží na tento problém odpovědět. Příchází s novou výzvou moderní společnosti, kde je třeba nevěru a touhu po sexu s jinými osobami než s partnerem přijmout a pracovat s ní jako s faktem. Je ale potřeba nalézt takové optimum, které nezpůsobí zánik vztahu, který často tvoří rodinu, a nepovede k emocionálnímu poškození partnerů.
Nevěra totiž může být emocionální nebo sexuální, tyto dva aspekty se zákonitě nemusí slučovat. Každý, kdo něčeho takového byl účasten, ví, že náhodný sex bez emocí není totéž jako zamilovat se do někoho jiného, ale nevyspat se s ním. Není bez zajímavosti, že právě sexu bez emocí se častěji dopouštějí muži.
Druhé varianty se naopak častěji dopouštějí ženy, více jim ale vadí u mužů. I za to může evoluce. Muži nechtějí vychovávat a krmit cizí geny, což je důvod toho, proč jim vadí fyzická nevěra. Naopak ženy nechtějí přijít o svého živitele, a tak jim víc vadí, když se muž zamiluje jinde, a když více hrozí více, že rodinu opustí. To, že si někde užije, už je tolik netrápí. Přesto. Sexuální nevěra, a to i ta bez emocí, často ubližuje partnerům emočně. Častěji ženám.
Naše představy o vztazích nejsou realistické
Dan Savage, který se tématem dlouhodobě zabývá, tvrdí, že věrnost je nepřirozená a že je bláhové tvářit se, že lidé budou monogamní. Podle něj by jednotlivý úlet ještě neměl znamenat, že člověk vzdá monogamii a nemůže se poučit a vystřízlivět.
To však vyžaduje odlišný postoj společnosti k této problematice. S konceptem nevěry ve vztahu je třeba pracovat. Potom nebude nevěra automaticky cestou k rozchodu za každou cenu.
Krize manželství, se kterou se potýkáme, je způsobena právě nerealistickou představou o vztazích. Domněnka, že člověk bude milovat jednu jedinou osobu celý život a bude jí přitahován sexuálně po celou dobu vztahu je mylná. Vztah a monogamie jsou volbou a rozhodnutí o něco usilovat. Nejde o vrozenou vlastnost.
Anna Samsová
