Jako dítě se rozhodl, že bude největší. A byl. Je. Boxer, politický a náboženský aktivista, arogantní mluvka, svérázný rapový básník, mediální manipulátor, celebrita. Muhammad Ali. The Greatest.
Clayové z Louisville byli stará rodina z Kentucky, žili tu už šest generací. Nebyli bohatí, ale ani chudí. Zpočátku pracovali jako otroci na polích Cassia Marcella Claye, republikánského politika, Lincolnova ministra a důrazného odpůrce otroctví. A své jméno přijali na počest bývalého pána.
V roce 1942 se malířovi billboardů a nápisů Cassiovi Marcellu Clayovi staršímu a jeho manželce, domácí hospodyni, jejíž jméno Odessa O’Grady Clay prozrazuje i jisté irské kořeny, narodil Cassius Marcellus Clay mladší.
Vyrostl v prostředí prodchnutém rasovou segregací, kdy bílí v Louisville ani po téměř osmdesáti letech nebrali ohled na výsledky války Severu proti Jihu a ještě nebyl Facebook, aby je umravnil. Cassiova matka vzpomínala, jak synovi jednou v obchodě neprodali limonádu. Kvůli barvě kůže. „Proč nemůžu být bohatý?“ zeptal se jednou Cassius mladší otce. Otec se dotkl jeho tmavohnědé ruky a odvětil: „Se koukni sem. Proto nemůžeš být bohatý.“
Ve dvanácti dostal Cassius mladší kolo, obyčejné, za šedesát dolarů. Hrdě na něm vyrazil na pouť do města. Když se pak chtěl vrátit domů, kolo nikde. Někdo jej ukradl. Cassius se rozbrečel a běžel krádež nahlásit policistovi. „Jestli najdu toho hajzla, co mi kolo ukradl, tak mu rozbiju držku,“ přísahal dvanáctiletý Cassius. Překvapený policista Joe E. Martin, ve volném čase trenér amatérského boxu, odvětil: „Tak to by ses měl ale nejdřív naučit boxovat.“
Cassiovo kolo ani pachatele krádeže nikdy nenašli. A na trénink Cassius taky zprvu nepřišel. Ponoukl jej však televizní pořad o boxu. Tam viděl, že box může být ono bohatství, sláva a uznání, o kterých snil. Po pouhých šesti týdnech tréninku poprvé nastoupil do ringu. Proti bílému klukovi. A vyhrál. A už tehdy nejspíš věděl, že všechno bude dobré. Po verdiktu rozhodčích zakřičel na celou halu: „Dobře si mě prohlídněte. Brzo budu největší, nejlepší boxer všech dob!“
Hodiny skákal přes švihadlo, aby posílil nohy, bušil do velkého pytle, aby umocnil údery, a stínoval před zrcadlem, aby zrychlil reflexy a pohyby. Ukradené kolo se proměnilo v raketu, která jej později měla vynést na vesmírnou dráhu Největšího.
V roce 1960, když mu bylo osmnáct, měl za sebou Cassius již 108 amatérských zápasů, z nichž prohrál pouhých osm. Získal tituly Zlaté rukavice a titul amatérské sportovní unie. „Chci k profíkům,“ řekl trenérovi Martinovi. Policista mu však radil počkat a jet nejdřív na olympiádu: „V boxu je na olympiádě vítěz stejně dobrý jako desátý nejlepší u profíků.“ Trochu nerad tedy Cassius nastoupil do letadla do San Franciska na olympijskou kvalifikaci. Po cestě letoun potkaly turbulence a Cassius se vyděsil k smrti. Sesunul se v sedačce, zavřel oči a modlil se. Po vítězství v San Francisku vyhodil letenku, od rozhodčího si půjčil peníze a koupil si jízdenku na vlak domů. Olympiáda se ale konala za oceánem v Římě a žádné volné lodní lístky už nebyly. Cassius řekl, že olympiádu rozhodně vynechá.
Trenér Martin si Cassia posadil na lavičku a povídá: „Zlatá medaile z olympiády je tvoje jediná cesta k bohatství a slávě. Musíš vsadit život. Let do Říma je tvoje budoucnost.“ Cassius přikývl.
V lehkotěžké váze v Římě vybojoval zlatou olympijskou medaili. Doma v Louisville jej čekalo neskutečné přivítání. Po olympiádě prý hodil medaili do řeky poté, co jej s kamarádem odmítli obsloužit v restauraci pro bílé. Druhá část historky je pravda, první ne: Cassius medaili rok po olympiádě prostě ztratil.
Profesionální Cassius
A pak přišel ten další krok: přestup k profesionálům. Na první, šestikolový zápas dostal bývalého policejního náčelníka ze Západní Virginie Tunney Hunsakera. „Toho sejmu snadno,“ utrousil Cassius, ale stejně v pět hodin ráno vstal, tak jako každý den, šel běhat a pak si dal pár tréninkových kol s mladším bratrem Rudolphem. Už měl i profesionální smlouvu s partou jedenácti obchodníků. Bílých a většinou milionářů. Deset tisíc dolarů prémie, plat 4 000 dolarů ročně, výdaje placené navíc a všechny výhry se dělí půl napůl. První zápas vyhrál. Pět dalších taky, většinou KO a před čtvrtým kolem.
Přišlo ještě dalších pár zápasů a lidi jej začali brát vážně. Poté, co skončil Rocky Mariano, totiž box začal trochu nudit. Ale teď tu byl Cassius, mladý, hezký, drzý. Bylo ho plné rádio, televize i noviny. A o svých ambicích se rozhodně nebál mluvit. V Louisville na jeho vítězný zápas s Alexem Mitoffem přišly tři a půl tisíce lidí. V Los Angeles, kde poslal Alejandra Lavoranteho k zemi v pátém kole, už dvanáct tisíc. Do konce roku měl Clay na kontě 19 vítězství, z toho 15 KO, a žádnou prohru. Nastal čas vyzvat na souboj o titul v těžké váze Sonnyho Listona.
Názorná ukázka „Aliho chorea“.
Zápas se konal v únoru 1964 v Miami Beach. Liston byl výrazná osobnost, dominantní bojovník s kriminální minulostí a vazbami na organizovaný zločin. Vzhledem ke svým nevýrazným výkonům v posledních dvou zápasech byl Clay outsiderem, kurs na něj byl 7:1. Přesto Clay nešetřil sebevědomím ani urážkami soupeře, kterého označil za „hnusného medvěda“, jehož prý porazí „a daruje do zoo“. Při vážení měl Clay tepovou frekvenci 120 namísto obvyklých 54. Pro mnohé to byla známka strachu. Z výsledku však vyplynulo něco úplně jiného.
Liston hned zpočátku po Clayovi vystartoval, ten se ale soupeři dokázal hbitě a pohotově vyhýbat. Na konci prvního kola Clay zaútočil. Ve druhém kole se Liston zlepšil, ale na počátku třetího Clay nasadil kombinaci úderů, po níž Liston zakolísal, a utrpěl tržnou ránu pod levým kolem. Něco takového se mu stalo vůbec poprvé. Ve čtvrtém kole se u Claye projevilo podráždění očí a přestával vidět, v pátém kole mu však pot a slzy zdroj podráždění z očí vymyly. V šestém kole Clay dominoval a Listona několikrát tvrdě zasáhl. Ten již do sedmého kola nenastoupil a zápas prohrál na technické KO. Clay byl šampionem těžké váhy.
Ženy a bůh
Brzy poté si změnil jméno na Cassius X. A pak se proměnil úplně: Konvertoval k islámu, začal si říkat Muhammad Ali a stal se sympatizantem Islámského národa, amerického sdružení muslimů černošského původu. Tato sekta pojímá islám dost neortodoxně a dokonce má blízko ke křesťanství. Černochy požaduje za prvotní a nadřazený národ.
V roce 1964 se Muhammad Ali po jediném rande oženil se servírkou Sonji Roi. Během manželství jí vyčítal, že nedodržuje pravidla islámského oblékání, a tak se, bez dětí, za rok a půl rozvedli. Těsně před rozvodem jí vzkázal: „Vyměnilas nebe za peklo.“ Celkem byl Ali za život ženatý čtyřikrát a měl sedm dcer a dva syny, ale možná ještě víc. Nejstarší Maryum „May May“ nahrála rapové album a nyní se zabývá prevencí kriminality mládeže, dcera Laila, kterou měl s modelkou Veronicou Porché, profesionálně boxovala.
V roce 1972 vykonal Ali pouť do Mekky. Později se však s Islámským národem rozešel a někdy od roku 1976 přešel k běžnému sunnitskému, nesektářskému islámu. Do Mekky se vypravil ještě v roce 1988. Po útocích 11. září prohlásil, že „islám je náboženství míru“ a že teroristé nejsou ve skutečnosti muslimové, ale jen rasisti a fanatici, kteří se za muslimy vydávají. Muslimové se musejí postavit těm, kteří zneužívají islám pro své osobní cíle a kazí jeho jméno v očích ostatních.
Muhammad poté ještě jednou obhájil své vítězství nad Listonem a poté i titul proti bývalému šampionovi Floydu Pattersonovi. Chystalo se utkání s Ernie Terrellem, šampionem WBA (boxerské asociace, která kvůli konverzi k islámu zbavila Aliho titulu). Poté však opět zasáhla politika a válka ve Vietnamu: Ali odmítl nastoupit do americké armády. Důvod? „Nic proti Vietkongu nemám. Vietkong mi nikdy nenadával do negrů.“ Zápas byl zrušen.
Nejslavnější zápas
Místo toho Ali odcestoval do Kanady a Evropy a zvítězil nad Georgem Chuvalem, Henrym Cooperem, Brianem Londonem a Karlem Mildenbergerem. Po návratu do Spojených států v Houstonu před 35 460 diváky boxoval proti Clevelandu Williamsovi.
Co se boxu týče, Ali se vychloubal, že je „největší“ a „nejlepší na světě“. A dokázal, že to je pravda. V těžké váze působil jako motýl mezi housenkami. Uhýbal, uskakoval, kroužil, naznačoval. Jestliže byly jeho útoky naprosto neortodoxní a rychlou kombinací direktů a dalších úderů, Aliho defenzivní taktika pak byla úplně šílená. Dopouštěl se technických chyb, ale díky jeho až nelidsky přesným reflexům mu to prošlo. Když budete držet ruce nízko a zaklánět hlavu, každý trenér boxu vám řekne, že to děláte špatně. Ali právě tohle dělal. Dokázal se nekrýt, jenže tak, že jej protivník o pár centimetrů minul, a tím trošku ztratil rovnováhu. A v tento okamžik Ali vystartoval se sérií ran.
Zmíněné utkání s Clevelandem Williamsem se často uvádí jako Aliho naprostý vrchol. Je to klišé, ale je to pravda. Podstata úspěšného boxování je prý v tom, že boxer rány rozdává a neinkasuje. Nikoli pro Aliho. Williams za osm minut inkasoval minimálně, Ali dostal ran naloženo bezpočet. Aliho vůbec první úder přišel až po minutě zápasu. Nechal se mlátit, mučit, aby ukázal svou trpělivost, obranné schopnosti a vůli zvítězit. A poté přišly Aliho direkty. Pak háky. A kombinace. Zpočátku zápasu to vypadalo, že Ali nemá v rukavicích žádnou energii. Brutální nástup ve druhém kole však ukázal opak. Williams beznadějně pronásledoval Aliho po ringu, ale vzhledem soupeřově hbitosti marně. Po čtyřiceti sekundách kola si Williams nakročil přímo na Aliho pravačku k úderu velmi podobnému tomu, který v roce 1965 skolil Listona. Williams šel na zem, pak vstal, ale utkání bylo už v zásadě u konce. Krupobití úderů levačkou i pravačkou za pár sekund vedlo k dalšímu pádu. A pak byl opět na zádech. Konec kola Williamse nezachránil, nýbrž spíš prodloužil jeho utrpení. Přišlo třetí kolo. Úhyby, kombinace a Williams šel na zem počtvrté. Aliho pravačka přímo na ucho málem vedla ke knockoutu, ale to už rozhodčí Harry Kessler konečně, i když trochu pozdě, masakr ukončil.
V roce 1967 se přece jen utkal s Terrellem. Na Aliho před zápasem Terrell často odkazoval jako na „Claye“, což Ali nesnášel. Jméno Cassius Clay totiž považoval za „otrocké jméno“. Ali se opět v řečech nenechal vůbec zahanbit: „Chci ho mučit. Čistý knockout je pro něj příliš dobrý konec.“ V sedmém kole Ali způsobil Terrellovi krvácení. V osmém kole ho zasypal direkty a mezi údery pokřikoval: „Tak jak jmenuju, strejčku Tome? …jak se jmenuju, co?“ Až po patnácti kolech Ali zvítězil. Utkání totiž úmyslně prodlužoval. Terrell tvrdil, že ho Ali schválně praštil do oka a pak mu v klinči dřel zraněné oko o provazy. Celé toto utkání bylo fantastickou ukázkou boxerského umění, ale také Aliho krutosti a hněvu.
Vyhnanství dlouhé 1 314 dnů
Po roce 1966 už do jeho kariéry čím dál tím víc zasahovala politika. Kvůli odmítnutí vojenské služby přišel o titul. Stát New York a pak další a další mu rušily licenci. Byl odsouzen. Nedostal cestovní pas. A tak patrně přišel o roky své nejvrcholnější formy. Nemohl boxovat od března 1967 až do října 1970, od pětadvaceti do devětadvaceti let. Přišel o to nejcennější – o čas.
Tři a půl roku si vydělával přednáškami po univerzitách a vystoupeními na Broadwayi. Přišel o svá nejlepší boxerská léta. Se šířícím se odporem k válce ve Vietnamu však sílila Aliho popularita. V polovině 70. let byl největší sportovní hvězdou na světě.
Návrat a pozdní velké souboje
A pak už to v ringu nebyl starý Ali. Byl pořád skvělý a velký, ale jinak. Už to nebyl ten Ali šedesátých let. Už nedokázal uhýbat tak dokonale. Když ovšem soupeře nedokázal překonávat boxerským uměním, tak je porážel vůlí a nápady. V klasické trilogii utkání s Joe Frazierem najdete všechno: nabubřelé ego, vztek, manipulaci i skvělý box. Jejich první utkání v roce 1971 bylo označováno jako „utkání století“. A vypjatou atmosféru Ali opět ještě vyostřil. Padaly výroky jako: „Frazier je tupý nástroj bílého establishmentu!“ a „Frazier je moc blbej, aby byl mistr.“ Poprvé Ali prohrál, na body, poprvé ve své kariéře. Podruhé vyhrál. A nastal čas na zápas o titul s Georgem Foremanem, který se konal v zairském hlavním městě Kinshase v roce 1974.
Box v džungli
Ali opět nešetřil velkohubými řečmi: „Na tenhle zápas jsem se připravil fakt dobře. Dal jsem si bitku s krokodýlem, porval se s velrybou, spoutal jsem blesk, hrom jsem zavřel do cely. Minulý týden jsem zabil skálu, zranil šutr a cihlu museli odvézt do špitálu. A jsem takovej hajzl, že kvůli mně dokonce onemocněl jeden lék.“ V Zairu byl Ali tak populární, že davy diváků skandovaly: „Ali, bomaye!“ („Ali, zabij ho!“).
Boxeři nikdy nevypadají dobře, když jdou k zemi. Na tomto snímku ale George Foreman připomíná právě pokácený strom.
V roce 1974 přemohl monstrum, kterým George Foreman tehdy byl, jediným způsobem, jakým může smrtelník nestvůru přemoci: důvtipem. A samozřejmě drzostí, odvahou a spoustou úderů. Byla to vrcholná ukázka „provazové taktiky“ – opírat se o provazy, šetřit síly, nechat soupeře, aby do něj ze všech sil bušil, a tím se vyčerpal. Krupobití ran ovšem odvracel tak, aby nedopadly tvrdě. A pak zaútočil. V osmém kole Ali sejmul Foremana kombinací uprostřed ringu a ten do konce odpočítávání nevstal. Ali znovu získal titul knockoutem, a to navzdory očekávání. Foreman později vzpomínal: „Celý zápas jsem si myslel, že Ali už má namále. Když jsem jej pak v sedmém kole tvrdě zasáhl na čelist, on se na mě zavěsil a zašeptal mi do ucha: „A tohle je všecko, co máš, Georgi?“ Tehdy mi došlo, že to nebude tak, jak jsem si představoval.“
Do třetice Frazier a důchod
Následující porážka od Kena Nortona potvrdila Aliho boxerský ústup ze slávy. Sám Ali pak přiznal, že měl po vítězství nad Foremanem odejít. Ale pokračoval.
Nastoupil potřetí proti Joe Frazierovi, tentokrát v Manile, a zvítězil na technické KO poté, co Frazierův trenér již svého svěřence s oběma očima oteklýma do posledního patnáctého kola nepustil. Aliho stálo vítězství hodně sil, přiznal, že už to bylo na pokraji smrti, a o Frazierovi prohlásil, že to je „vedle mě největší boxer všech dob“.
Pak přišlo ještě pár utkání, v New Orleansu po nevýrazném výkonu jako první boxer potřetí vybojoval pás mistra v těžké váze. V roce 1979 ohlásil konec kariéry, ale dlouho mu to nevydrželo: Vyzval Larryho Holmese. Jenže tou dobou již Ali začal hůř mluvit a začaly se mu třást ruce. Doktoři z Mayo Clinic jej nicméně uznali schopným boxovat. V roce 1980 v Las Vegas Valley Holmes snadno zvítězil. Přihlížející herec Sylvester Stallone prohlásil, že to bylo jako dívat se na pitvu člověka, který ještě žije. Byl to první zápas, který Ali prohrál KO.
Ali a Frazier na snímku z roku 2003.
V osmdesátý letech se spekulovalo: Byl skutečně největší Ali? Anebo je to Tyson, čistá živelná síla? Odpověď je jasná. A sám Mike Tyson to uznal, bez zaváhání: „Aliho nikdo neporazí,“ odpověděl na otázku, jestli by ho porazil, kdyby se oba sešli na vrcholu svých sil. A pokud by se to někomu při pohledu na svalnatého Tysona a spíš subtilního Aliho nezdálo, Mike dodává: „Vypadá spíš jako modelka než jako boxer. Ale je to tyranosaurus. A jeho hezký ksicht, ten slouží akorát k tomu, aby vás zmátl.“
Aliho boxerský styl se vyznačoval lehkostí, rychlostí, půvabem a schopností vymyslet vždy něco nového. Taktiku, kterou nechápal ani soupeř, ani diváci. Jeho zápasy se téměř podobaly sledování baletu. Jak sám říkal: „Vznášet se jako motýl, bodat jako včela.“
I přes úbytek sil a postupující nemoc se veřejně angažoval. V Los Angeles přesvědčil sebevraha, který se chystal skočit z devátého patra, aby to nedělal a zvolil život.
V roce 1984 přišla diagnóza: Parkinsonova nemoc. Vedle potíží s řečí se projevily problémy s ovládáním jedné nohy. Na konci osmdesátek již mluvil jen nesrozumitelně.
V roce 1996 zapaloval oheň na olympijských hrách v Atlantě. A tamtéž dostal náhradní olympijskou medaili za onu ztracenou před třiceti lety.
S Michaelem J. Foxem, hercem též postiženým Parkinsonem, spolupracoval v rámci jeho nadace podporující výzkum léčby této zákeřné nemoci.
„Největší“ nastoupil do nebeského ringu 6. června 2016. To nebe je u něj pochopitelně muslimské. Navzdory lidovým klišé představám o 72 pannách a podobnému folkloru to podle koránu musí být opravdu zajímavé místo, neboť Alláh o tom, co přijde po smrti, říká: „Připravil jsem pro mé dobré služebníky to, co oko nevidělo, ucho neslyšelo a co do srdce člověka dosud nevstoupilo.“
Petr Bílek
A jak přežít v české divočině (v lese) nejen za pomocí pěstí si přečtěte zde.
