Sirotek prožil šťastných dvanáct let ve vlčí rodině v horách. Pak jej přivedli zpátky do civilizace. Návrat mezi lidi však byl obrovské zklamání. Marcos Rodríguez Pantoja vypráví.
Marcos Rodríguez Pantoja prožil značnou část dětství, téměř dvanáct let, v horách ve španělské provincii Córdoba. Když mu bylo 19 let, objevila jej policejní hlídka a vrátila zpět do civilizace. Byl to konec štěstí a obrovský šok. Ostatně ani teď, ve věku 72 let, si Pantoja na lidi stále úplně nezvykl a je z nich zklamaný. Inu, není možná ani divu.
Marcos ve třech letech přišel o matku. Krátce jej otec opustil i otec, který si našel v sousedním městě jinou ženu. Chlapce vzali do hor, aby se naučil starat se o třistahlavé stádo ovcí a postupně převzal pastevecké povinnosti od starého pastýře. Stařec stihl hocha spoustě věcí naučit (například rozdělávání ohně), ale v roce 1954, když bylo Marcusovi osm, pastýř zemřel. A chlapec zůstal sám. Vydal se tedy do lesů…
Není úplně jasné, jak se dostal k vlkům. Když Marcose po dvanácti letech našli, vydával jen zvířecí zvuky. Vrátili jej zpět do civilizace, on si však na život mezi lidmi nikdy pořádně nezvykl. Jednou se dokonce pokusil vrátit k vlčí smečce, ale „už to nebylo jako dřív“. Vlci jej už mezi sebe nepřijali.
„Poznám, že vlci jsou v okolí, slyším jejich dech… ale není snadné je spatřit,“ řekl Marcos novinám El País. „Když na vlky zavolám, tak mi odpoví. Ale už se ke mně nepřiblíží. Mám lidský pach. Voním kolínskou.“
Na čas strávený s vlky vzpomíná Marcos jako na nejšťastnější období svého života. Vzpomíná na vlčici, od které poznal poprvé v životě mateřskou lásku, a na její mláďata, které jej přijali za bratra. Naučili ho přežít v divoké přírodě, ukázali mu, které plody a houby jsou jedlé a které jedovaté. Vzpomíná, jak přespával v jeskyních mezi netopýry, hady a zvěří, jak běhal bos po skalách i kamení, naprosto svobodně a bezstarostně.
„Nohy jsem si ovazoval jenom na sněhu,“ říká Marcos. „Měl jsem na chodidlech tak ztvrdlou kůži, že kopnout do kamene bylo pro mě jako kopnout do míče.“
Štěstí však skončilo s návratem do civilizace. Marcos hovoří o tom, jak jej lidi podváděli a využívali, jak ho vykořisťovali zaměstnavatelé, když pracoval po hotelích a na stavbách, jak se mu vrstevníci smáli, protože nic nevěděl o fotbale ani o politice.
V současnosti žije Marcos ve vesnici Rante v provincii Ourense v Galicii. Krušné jsou pro něj hlavně chladné zimy. Loni si ze skrovného důchodu nemohl dovolit koupit ani elektrické topidlo. Naštěstí mu pomáhá ekologická skupina Amig@s das Arbores: chystají se provést zateplení Marcosova domu a koupit mu kotel na dřevěné štěpky.
Navzdory zklamání z lidí je Marcos Rodríguez Pantoja přece jen rád, že ho aspoň někteří sousedé berou jako jednoho z nich. A také rád vypráví dětem o zvířatech a přírodě. Amig@s das Arbores s ním často pořádají přednášky na místních školách. Ze všech lidí vychází Marcos zjevně nejlépe právě s dětmi. „Když vypráví o svých zážitcích, děti naprosto fascinovaně poslouchají,“ poznamenává lesník Xosé Santos z Amig@s das Arbores.
Příběh Marcose Rodrígueze Pantoji je jedním z velmi malého počtu doložených případů, kdy člověka mimo civilizaci vychovala zvířata. Je o něm napsána řada studií a knih a natočeny různé dokumenty.
Známé rčení „člověk člověku vlkem“, zdá se, vlastně znamená něco úplně jiného, než jsme si dosud mysleli. Hořké povzdechnutí o zlé lidské povaze se proměnilo v žádoucí cíl a ideál. Jak nádherně by se na světě žilo, kdyby se lidi k lidem nechovali jako lidi, ale jako vlci.
Petr Bílek
Toto byl příběh muže, kterého vychovali vlci. Pro srovnání si můžete přečíst příběh muže, který chodí do práce v obleku, s kravatou a v botách. Na vysokém podpatku. Čtěte ZDE.
