Je ostříleným matadorem pražské komunální politiky – ve svých domácích Lysolajích i na magistrátu velké Prahy. Málokdo už ale ví, že náměstek pražského primátora Petr Hlubuček (STAN) je i velkým milovníkem španělské kultury nebo nadšeným chovatelem chocholaté drůbeže. Co pro něj čas strávený ve Španělsku znamená? Co by si přál do budoucna pro Prahu? A v čem spatřuje hlavní úskalí české politické kultury? Nejen o těchto tématech jsme s ním vedli osobní rozhovor.
Proč je podle vás Praha pro cizince tak atraktivní – z pohledu představitele nejvyššího vedení města a někoho, kdo v turistickém ruchu dlouhá léta podnikal?
Určitě kvůli historii, kultuře i architektuře. Praha naštěstí nebyla během 2. světové války vybombardována. Zůstalo zde unikátní dědictví a člověk to může vnímat klidně v rámci obyčejné procházky městem, což činí Prahu naprosto jedinečnou. Navíc není rovinatá jako Mnichov nebo Berlín, má překrásná panoramata. Z pohledu turistů je obrovskou výhodou, že se celé město dá obejít pěšky. To znamená, že turista přijede a během jednoho dne zvládne projít Staré město, druhý den Hradčany, a třetí mu ještě zbyde čas na výlet na Karlštejn nebo Konopiště. Nemusí nikam přejíždět – jako například v Budapešti nebo ve Vídni – a odveze si úplný zážitek s nádechem romantiky a historie.
Jak moc městu i Vám osobně chybí turisté? Nedá se popřít, že k městu po dlouhá léta už neodmyslitelně patří.
Záleží komu. Pražanům turisté asi tolik nechybí – naopak si užívají, že mají město de facto pro sebe. Stejně tak Čechům, protože na ně jsme se v posledních letech soustředili primárně. Zavedli jsme pro ně například program v Praze jako doma, což vedlo k tomu, že se Praha zklidnila a přestala být jakýmsi „Disneylandem“. Zklidnili jsme Královskou cestu, přes Karlův most se dá projít bez toho, aby se člověk tlačil v davech.
Na druhou stranu hoteliéři, průvodci nebo restauratéři, kteří jsou na cestovním ruchu do velké míry závislí, zažili buď konec byznysu nebo jeho významné omezení. Je otázka, jak se situace bude vyvíjet do budoucna. Protože v momentě, kdy se cestovní ruch měl s koncem pandemie nadechnout, přišla ukrajinská krize. Movitá klientela, na kterou se v Praze dlouhodobě snažíme zaměřit, sem nepřijede. Jde například o turisty z Ameriky nebo Asie, ale nakonec i Ruska. Trpí tím luxusnější hotely, kongresový byznys, taxislužby, obchody i restaurace, ale i klasické české podniky – třeba sklárny nebo výrobci suvenýrů. Dá se čekat, že s koncem války se turistický ruch obnoví. Je ale extrémně těžké říct, jakou přesně pak bude mít podobu. Změní se totiž i podoba a způsob cestování vč. letecké dopravy.
Sám máte za sebou úspěšnou kariéru v cestovním ruchu. Jaký je Váš osobní vztah k cestování?
V cestovním ruchu jsem pracoval a podnikal skoro 20 let. Začínal jsem v 90. letech přes Centrálu cestovního ruchu – pracoval jsem v její pobočce v Miláně a pak jsem otevíral její další pobočku v Římě. Koncem 90. let jsem pak spoluzaložil cestovní agenturu na incomingové turisty hlavně z Itálie a také jsem provozoval hostel, což byl skvělý byznys. Provozovali jsme ho pro tzv. baťůžkáře, kteří si tam vyměňovali spoustu zážitků, tipů i historek, přičemž se tam přirozeně míchaly velmi zajímavé kultury. V roce 2005 jsem ještě k tomu otevřel i hotel.
Osobně jsem cestování vždycky miloval. Když jsem v roce 2008 svůj byznys v Praze prodal, odjel jsem na roční cestu kolem světa, což můžu každému jenom doporučit. Člověk díky tomu pozná nové lidi, kultury, nové přístupy a pohledy na život, což je přesně to, co nám v České republice chybí. Potřebujeme se naučit na cizince koukat bez obav a ne s tou typicky českou nepřístupností.
Kolik jste během svých cestovatelských let navštívil zemí?
Myslím, že tak asi kolem 150. Jenom v průběhu té roční cesty kolem světa jsme absolvovali 86 přeletů. Vy jako cestovatel máte v podstatě dvě možnosti, jak k tomu přistupovat. Buď jste vyloženě turista, který chce stihnout hlavní památky a prostě si toho projít co nejvíc, nebo do té konkrétní země jedete poznávat místní kulturu. A tu musíte zažít a intenzivně vnímat – a pak ji použít jako inspiraci pro vlastní život zpátky doma. Pak zjistíte, že na počtu zemí vlastně pramálo záleží.
Vzpomenete si na nejlepší, a naopak i ten nejhorší, cestovatelský zážitek?
Takhle se to asi úplně nedá rozdělit. Z pohledu Evropana je ale určitě nejzajímavější Asie, protože je asi kulturně nejvzdálenější. Pochopit asijskou filozofii a náboženství je pro nás velmi složité – což je dobře vidět například v zemích, jako je Čína, Indie, Japonsko, Jižní Korea nebo Thajsko. Člověk to určitě nezvládne za jednu návštěvu, ale rozhodně si rozšíří obzory. Když jsem byl například v severní Indii, tak mě překvapilo, že tak rozdílný systém vůbec může existovat. Což je do velké míry dáno tím, že v Indii na rozdíl od Číny neproběhla kulturní revoluce. Tenhle zážitek bych určitě označil za jeden z těch neuvěřitelných. Ne nadarmo má jejich ministerstvo turismu claim „Incredible India“.
Dovedete si představit, že byste v zahraničí žil trvale?
Já tuhle životní zkušenost mám. Studoval jsem v Berlíně, pracoval v Itálii, angličtinu jsem se učil na Novém Zélandu. Osobně miluji slunce a jižní země – možná je to proto, že jsem rodák z horského Vrchlabí. S partnerem jsme si zamilovali hlavně španělskou Andalusii, která je geograficky na úrovni severní Afriky.
Co Vás na Španělsku tak oslovilo?
K srdci mi přirostla hlavně tamní kultura, gastronomie i obyvatelé. Španělé jsou nám totiž velmi podobní – jsou hodně přátelští a otevření, ač třeba nejsou tolik organizovaní jako Němci. Ačkoliv je to země silně ovlivněná křesťanstvím, tak je jednou z prvních, kde uzákonili manželství stejnopohlavních párů. Proto jsme tu měli s partnerem i svatbu. Dneska už tam navíc spousta Čechů vlastní nemovitosti, protože se letadlem za tři hodiny dostanete do kulturně odlišného regionu a není to tak daleko jako například na Kanárské ostrovy.
Je pravda, že nakupování nemovitostí ve Španělsku je teď mezi Čechy celkem populární. Vy sám jich také několik vlastníte. Co byste doporučil těm, co koupi teprve zvažují?
Skvělým výchozím bodem je letiště v Malaze. Půjčte si auto, procestujte si pobřeží Costa del Sol směrem na Gibraltar a vnímejte, co se vám osobně líbí. Boom nemovitostí zrovna konkrétně v Andalusii je teď obrovský. Ve velkém se tam kupují už takzvaně „projekty z papíru“ – tedy pouhé vizualizace budoucích nemovitostí. V první řadě ale zvažte, zda chcete nakupovat investičně nebo pro vlastní potřebu nebo chcete kombinaci obojího – což je můj případ.
Investice ve Španělsku jsou teď oproti České republice o dost výhodnější. Mají v rámci Evropy nejrychlejší návratnost. Během covidu navíc všichni pochopili, že efektivně pracovat se dá i online na dálku. A proč by někdo měl trávit celou zimu ve tmě na severu, když může být se stejným příjmem ve slunné Andalusii? České investice navíc do teď směřovaly hlavně do Chorvatska, tam je ale nevýhodou poměrně omezená tříměsíční sezóna. Ve Španělsku jste navíc pořád v Evropě – platí tam stejná pravidla, stejné zákony. Nepotřebujete pas, platí vám vaše pojištění, na telefonu jste pořád na evropském tarifu, takže neplatíte žádné dodatečné poplatky.
Jsou to pro vás určitým způsobem taková zadní vrátka?
V politice je výhodné být nezávislý. Nejhorší je, když člověk dělá politiku a nedovede si představit, co bude, až jeho politická kariéra skončí, což se samozřejmě dřív nebo později stane. Politika vás pohltí, děláte ji 24/7. Kdo nemá nic jiného, dělá rozhodnutí, která nic neposunou, protože se bojí, že mu to přinese rychlejší konec. A strach je nejhorší rádce. Protože se ale chci na politiku soustředit na 100 %, přijde mi investování do nemovitostí jako správný krok. Mám jich ve Španělsku i tuzemsku několik. Je to pasivní příjem, který vás nijak časově nevytěžuje.
Oblíbil jste si španělskou kuchyni? Jaké speciality máte nejraději?
Ve Španělsku jste v nevýhodě, pokud nemilujete mořské plody – krevety, mušle nebo samozřejmě ryby. Pro Středoevropana to může být spíš taková rarita, protože na českém jídelníčku nejsou moc běžné ani ty ryby. Ve Španělsku ale klasicky přijdete například do Mercadony (což je takový obchod typu Delvity) a tam si nakoupíte mražené krevety, necháte je rozmrazit, hodíte je na gril a máte za deset minut naprosto luxusní večeři. Dejte si k tomu skleničku skvělého bílého vína z Riojy nebo jiné vinařské oblasti – to mohu jen směle doporučit.
Naučil jste se některá jídla uvařit i sám?
Vzhledem ke svému životnímu stylu mám rád jídla, co se dají připravit rychle. To jsou právě třeba ty zmíněné mořské plody nebo ryby. Výhodou je, že máte nejen rychlý oběd, ale i například pohoštění pro nečekanou návštěvu. Když si dáte tapas nebo jamon (lokální šunka) s olivami a koukáte u toho večer na Gibraltar, tak si myslím, že je to více než důstojná náhrada Malediv nebo Dominikánské republiky.
Jaký mají Španělé obecně vztah k cizincům? Jak třeba reagují, když jim řeknete, že jste z Česka?
Španělsko je obrovský národ. Já mám zkušenosti hlavně z Andalusie – to je velmi kosmopolitní region. Češi se jim navíc v posledních letech přiblížili v takovém tom mañana přístupu – to v překladu doslova znamená zítra. Člověk si prostě musí zvyknout, že mu někdo něco slíbí a pak to prostě nedopadne. K cizincům jsou ale Španělé velmi vřelí. To je dáno mimo jiné tím, že jim přináší peníze v rámci cestovního ruchu. Spousta cizinců tam pracuje a vlastní nemovitosti. To oblast hodně pozvedlo – až tak, že je dnes Andalusie po Madridu a Barceloně třetím nejvýznamnějším hospodářským centrem celého Španělska. Českou republiku mají zafixovanou jako součást střední a východní Evropy. Na druhou stranu jsou vždycky fascinováni tempem našeho hospodářského růstu.
Jak zvládáte španělštinu? Dá se vůbec ve Španělsku fungovat bez znalosti jazyka?
Určitě nedá. Španělé jsou v tomhle jako Češi, ale mají tu výhodu, že mluví jedním z nejpoužívanějších jazyků na světě. Proto si to – na rozdíl od nás – můžou dovolit. Já mluvím anglicky, německy, učil jsem se rusky a mluvil jsem poměrně obstojně italsky. Italština je španělštině velmi podobná, takže se domluvím. Ale až budu mít více času, tak si určitě chci španělštinu dopilovat.
Máte vůbec čas na svoje koníčky? Je mi jasné, že práce na magistrátu musí být extrémně časově náročná.
Čas na koníčky už dávno nemám. Dříve jsem rád lyžoval v Česku i zahraničí. V létě jsem zase rád cestoval a chodil do přírody. Mám velmi pozitivní vztah ke zvířatům – před nástupem na vysokou školu jsem chodil na střední zemědělskou školu, takže jsem vlastně zootechnik. Také jsem od 15 let členem Českého svazu chovatelů a byl jsem i předsedou Klubu chovatelů chocholatých plemen drůbeže. V roce 2018 jsem na evropské výstavě se svým kohoutem získal titul mistra Evropy – což byl vrchol mojí „chovatelské kariéry“ (smích). Ze sportů pak preferuji – kromě lyžování – i běh a cyklistiku. Snažím se jedenkrát týdně uběhnout alespoň šest kilometrů. Ze zvířat nám s partnerem už ale zbyli jen dva foxteriéři a akvarijní rybičky.
Jak jste přišel na to, že chcete být politikem?
Já jsem nechtěl být politikem. Vydělával jsem krásné peníze (mnohem víc než teď) a cestoval jsem po světě. Ale když jsem se v roce 2010 vrátil ze zmíněných cest kolem světa, tak mě oslovila sousedka s tím, že musíme v rámci obce zabránit nekontrolovatelné zástavbě. Nechal jsem se přemluvit a napsat na kandidátku nezávislých kandidátů. No a pak mě to vtáhlo a dalších několik let uteklo jako voda – teď jsem tu v pozici náměstka primátor Prahy. Jako STAN máme velký podíl na celé řadě pozitivních změn, co se v Praze dějí a já jsem na to pyšný, dává mi to smysl a další motivaci pokračovat. Myslím, že jsme odvedli obrovský kus práce, ale je potřeba ji dokončit.
Co tedy považujete za své největší úspěchy na velkém pražském magistrátu?
Z našeho Klimatického plánu, který jsme vytvořili a prosadili, se nám hodně daří na poli udržitelné energetiky – takže určitě projekt Pražské sluneční elektrárny. Její význam se navíc posouvá, protože původně šlo hlavně o ekonomicky výhodný projekt. Dnes už je to způsob, jak se zbavit závislosti na ruském plynu. Dlouhou dobu jsme také pracovali na adaptaci Prahy na změnu klimatu, která nevyhnutelně přichází. V metropoli typu Prahy se vytváří tepelné ostrovy, čemuž se dá bránit ozeleňováním. Dali jsme do pořádku více než sto rybníků, budeme stavět i nový rybník na Letné, který bude dokončený už letos. Určitě bych vypíchnul zahájení výstavby linky metra D nebo zprovoznění nových tramvajových tratí. Těch projektů je zkrátka hrozně moc. A já mám čisté svědomí, že jsme v rámci každého z nich udělali maximum možného.
Zbývá vůbec ještě něco?
To zcela určitě. V Praze se například od 80. let nepostavila žádná významná ikonická stavba. S kolegou náměstkem Petrem Hlaváčkem pracujeme na projektu výstavby koncertního sálu na Vltavské, který bude obdobou podobných sálů v Oslu, Hamburku nebo Berlíně. V rámci Klimatického plánu zůstává nejvyšší prioritou energetika. Zbavit se závislosti na plynu je teď nutné. Situace se dynamicky vyvíjí – priority ekologické snad jen dočasně nyní ustupují prioritám ekonomickým. Já jenom doufám, že to nebude dlouhodobé, protože planeta kvůli lidské činnosti umírá.
Je pro mě velmi důležité zajistit Pražanům lepší a klidnější život – to znamená jistotu kvalitní vody z kohoutku, čerstvého vzduchu, dostupnosti školek a škol pro děti, spolehlivou dopravu, spolehlivé vyvážení popelnic a tak dále. Zkrátka takové ty běžné věci, které Pražan chce po městě, aby řešilo bezproblémově. Dokud ty služby fungují, bereme je za samozřejmost, přestože rozhodně nejsou automatické. To je vlastně hlavní starostovské téma – neustále udržovat město v chodu a obnovovat infrastrukturu, investovat do ní průběžně tak, aby se předešlo výpadkům a neefektivitám.
Jak do toho zapadá doprava?
V případě magistrály pořád doplácíme na nešťastné komunistické dědictví, kdy vytvořili dálnici středem města přes Václavské náměstí. Teď se musíme dostat do pozice města typu Milána, které má několik vnějších i vnitřních okruhů, díky kterým se dá oddělit městská doprava od meziměstské. Musíme v první řadě dobudovat okruhy kolem Prahy, což ale nemá do Prahy přivést další nákladní dopravu. Naopak má přetížené dopravní síti ulevit a část řidičů odklonit z centra města. Pak můžeme řešit podobu magistrály. S kolegou Petrem Hlaváčkem chceme magistrálu kultivovat – jeho studie o Florenci jasně hovoří o tom, že by magistrála měla zmizet a stát se z ní normální městská silnice. Do budoucna prioritizujeme zelenou MHD.
Velmi diskutované jsou také možnosti bydlení v metropoli. Máte v tomto ohledu nějaké konkrétní plány?
Představte si, že přicházíte do Prahy a chcete tady začít žít. Oproti 90. letům máte extrémně nevýhodnou pozici, pokud nemáte alespoň nějaký základní kapitál. Staví se málo bytů, naopak hypotéky rostou – a to se v nejbližší době bohužel asi nezmění. Za posledních 15 let samo město nepostavilo téměř žádné byty, pouze je levně privatizovalo. My bychom to s Petrem Hlaváčkem chtěli změnit. Nově zavádíme kontribuce od developerů čili příspěvky do rozpočtu na výstavbu infrastruktury a občanské vybavenosti. Město chce stavět vlastní obecní byty, neprodávat pozemky a nabídnout Pražanům i družstevní bydlení – pro účely sociálního bydlení i pro preferované profese.
Praha prošla za poslední dvě dekády velkými změnami. Které Vy osobně oceňujete nejvíce?
Když to vezmu v mezinárodním měřítku, tak je Praha dlouhodobě hodnocena jako jedna z nejzelenějších metropolí na světě. Také má jeden z nejlepších systémů městské hromadné dopravy na světě. Na to můžeme být právem hrdí. A pak je tu třeba i naše zoologická zahrada, která je celosvětově řazena mezi top tři instituce tohoto typu. Je to i proto, že přispívá k ochraně ohrožených druhů živočichů v místě jejich přirozeného výskytu. Jde třeba o gorily nížinné nebo koně převalského, pro které jsme realizovali už deset převozů zpět do mongolských stepí.
A co politická kultura v České republice? Nedeprimuje Vás, že občané obecně politikům moc nevěří?
Bohužel nebo bohudík jsem už téměř padesátník. Během revoluce mi bylo 15, takže jsem si zažil fronty na banány i 90. léta, která znamenala rozčarování z polistopadového vývoje a ztrátu ideálů. Komunismus nám zpřetrhal vazby k majetku a půdě, kvůli čemuž jsme přeskočili minimálně tři dekády vývoje, které chybí.
Ano, deprimuje mě ta nedůvěra. Média ve spojení se sociálními sítěmi dokážou někomu velmi rychle zlikvidovat kariéru. A to bez sebereflexe, bez odpovědnosti a bez základní novinářské etiky. Mám s tím poměrně nedávnou negativní zkušenost, kdy si jedno nejmenované médium vyfabulovalo smyšlený příběh o mé osobě. Díky rychlému zásahu a předběžnému opatření soudu se celá záležitost naštěstí vyřešila do čtrnácti dnů. Nicméně – co si řekne volič, který si takovou zprávu jednou přečte? Obecně je mi hlavně líto, že kvůli nedůvěře lidí v politiku nemáme mezi politiky mnoho šikovných a úspěšných lidí, kteří už před tím něco v životě dokázali. Nechtějí být veřejně pranýřovaní, zkrátka jim to za to nestojí. Přitom politika a správa obce nebo města je strašně důležitá a je třeba, aby v zastupitelstvech seděli šikovní, zkušení lidé.
Foto: archiv Petra Hlubučka
