Smrtící rebelii vyvolal nepodložený incident mezi dvěma teenagery – černý hoch byl obviněn ze znásilnění bílé dívky. Rozběsněný dav se rozhodl pomstít na celém sousedství, které během jednoho dne celé lehlo popelem.
Nejhorší rasové násilí v historii USA roku 1921 roznítilo nařčení o „znásilnění“ sedmnáctileté bílé dívky Sarah Pageové devatenáctiletým mladíkem tmavé pleti Dickem Rowlandem. „Znásilněním“ se tehdy často mínilo i troufalé dotknutí se bílé ženy. Sarah Pageová ve skutečnosti znásilněna nebyla a ani nepodala trestní oznámení, i přesto se rozzuřený bílý dav pouhý den po incidentu rozhodl vzít „spravedlnost“ do vlastních rukou.
Vystrašený Dick Rowland, k jehož zlynčování vybízely i místní noviny, byl držen ve vězení pod ochranou místního šerifa. Dav bílých mužů skutečně přišel a požadoval předání Rowlanda. Na pomoc šerifovi přišlo několik místních Afroameričanů, snažících se lynčování zabránit. Situace se však ještě víc vyostřila, padlo pár výstřelů a bílý dav se odebral do černošské čtvrti Greenwood oklahomské Tulsy, tehdy známé pod přezdívkou „Black Wall Street“ pro svou vyspělost, bohatství a vzdělané obyvatele.
Tisíce ozbrojených mužů se zásobami ukradené munice obklíčilo celý Greenwood a uvěznilo obyvatele uvnitř čtvrti. Od počátku všemu přihlížely městské orgány a dokonce se bílému davu dostalo pomoci od místní policie, která odmítla zastavit násilí. Uvnitř Greenwoodu se zformovala obrana z pár dobrovolníků a začal krvavý boj.
Dav rozzuřených bělochů vtrhl do Greenwoodu – raboval, zapaloval, zraňoval a vraždil na potkání. Několik svědků nezávisle na sobě uvedlo, že na „Black Wall Street“ se střílelo i z letadel. Celá čtvrť během 31. května až 1. června lehla popelem – zemřelo na 300 jejích obyvatel, víc jak 800 rezidentů bylo zraněno, 10 000 lidí bylo vyhnáno ze svých domovů a přes 6 000 Afroameričanů bylo zatčeno za pomoci Národní gardy.
Nikdo z bílých nebyl za krvavá zvěrstva v Tulse stíhán ani odsouzen. Vše se úspěšně ututlalo, největší masakr černochů v USA se řítil do propasti zapomnění a teprve v posledních desetiletích se o smutné historii začíná více mluvit – bohužel bez žijících přeživších, kteří se spravedlnosti nikdy nedočkali.
Jan Králík