První analogový počítač světa, tzv. mechanismus z Antikythéry, předběhl bez nadsázky nejen svoji starověkou, ale i naši novověkou dobu. Bezmála dvě milénia neměl nikdo o jeho existenci sebemenší tušení, než ho před před sto osmnácti lety náhodou objevili ‚houbaři‘ na mořském dně. Tenhle příběh se čte jako detektivka, ovšem s mnoha konci – a my pořád nevíme, který je ten správný.
Když se v dubnu roku 1900 vypravila na lov parta řeckých potápěčů sbírajících mořské houby, zastihla je severozápadně od Kréty prudká bouře. Zakotvili proto u břehů nejbližšího ostrova Antikythéra a čekali, až se počasí zase uklidní. Jen co se bouře přehnala, vydalo se několik potápěčů prozkoumat hlubiny kolem ostrova. Zanedlouho se jeden z nich, Elias Stadiakis, vrátil a v panické hrůze mával na ostatní: „Asi tu ztroskotala loď! Všude na dně jsou mrtvoly, roztrhaná těla, nohy a ruce…!“
Kapitán lodi Dimitrios Kontos se spolu s ostaními okamžitě vrhl pod hladinu. A ano – mořské dno v téměř padesátimetrové hloubce bylo poseto lidskými končetinami. Akorát se po bližším ohledání ukázalo, že nepatří lidem, nýbrž lidským sochám.
Po dalších průzkumných ponorech se zjistilo, že stejně jako novodobé sběrače mořských hub zastihla bouře u Antikyrthéry řeckou obchodní loď mířící z ostrovů Rhodos a Kós směrem k Římu. A ta se tady – ovšem dávno předtím, v prvním století před naším letopočtem – potopila i s celým nákladem. Z vraku byly vyzdviženy bronzové a mramorové sochy a taky mince, jejichž stáří bylo určeno do doby okolo roku 85 př. n. l. Celý tenhle poklad se díky pokročilejším technologiím podařilo dostat z mořských hlubin až na konci padesátých let, ale již těsně po jeho objevení se spolu s dalšími předměty dostal zpátky na souš i zvláštní, působením času a slané vody značně zbrachratělý předmět z bronzu, pevně obepjatý zbytky dřevěné schránky, v níž byl kdysi uložen. Zprvu stál při ohledávání a určování antických uměleckých předmětů poněkud stranou, než si v roce 1902 všiml jeden z archeologů, že se v jeho nitru schovávají malá ozubená kolečka. Přesněji řečeno – všiml si toho tak, že při pokusu jej blíže prozkoumat, rozpadl se předmět na čtyři velké kusy a přes třicet dalších malých kousků, povětšinou fragmentů výše zmíněných ozubených koleček.
Foto z průzkumné výpravy, která v roce 1901 vyzdvihla záhadný mechanimus z mořských hlubin u ostrova Antikythéra
Záhy se tak přišlo na to, že jde o miniaturní stroj. Miniaturní = má velikost krabice na boty. Stroj = 82 komponent, z nichž třicet tvoří soustava pohyblivých destiček a ozubených koleček, naskládaných na sebe a vzájemně propojených. Dva tisíce let v moři ale udělaly své a celý složitý mechanismus, v němž byly pohyblivé ozubené součástky s filigránskou přesností ručně vysoustruženy z tenkých (dvoumilimetrových) bronzových desek, se za tu dobu následkem koroze a mořských usazenin spekl v jednolitou hmotu.
Teprve následné průzkumy pomocí rentgenu a vysokoenergetického záření gama odhalily celou jeho původní vnitřní strukturu. A také účel – šlo o složitý hodinový strojek, který pomocí otáčení kličky ukazoval na jedné straně pohyb Slunce a Měsíce v průběhu roku, na druhé straně pak polohy tehdy známých planet (Merkuru, Venuše, Marsu, Jupitera a Saturnu) v daných kalendářních dnech. A navíc uměl velmi přesně předpovídat astronomické události jako fáze Měsíce nebo zatmění.
Virtuální rekonstrukce mechanismu z Antikythéry
Podobné mechanismy byly v Evropě sestrojeny minimálně až o třináct set let později, a tak se záhy k vysvětlení jeho původu začaly vyjadřovat ‚autority‘ jako Erich von Däniken, kteří tento mechanismus z Antikythéry zahrnuly coby jeden z důkazů ovlivění starověkých lidských mimozemskými civilizacemi.
Ve skutečnosti se však podobné strojky ve starověku zřejmě vyráběly možná ne zcela běžně, protože si je mohli dovolit jen opravdu bohatí lidé (asi jako si dnes nepostaví loď k výletům na oběžnou dráhu jen tak někdo), ale technologie i znalosti k jejich výrobě prokazatelně existovaly – a pár podobných strojků, i když o něco ‚mladších‘, se posléze také na Blízkém Východě objevilo. A proč podobné věci známe z Evropy až nejdříve ve 14. století? Inu, není to jediný případ, kdy se staré technologie při velkém stěhování národů, pádu Říma a dobách temného evropského středověku kdesi ‚ztratily‘, než je někdo buďto znovu vymyslel, nebo se inspiroval v opisech ze starověkých zdrojů, které pořídili arabští myslitelé a vědci – ostatně bez nich bychom dnes neznali třeba Aristotela.
Průzkumy strojku stále probíhají, byl proskenován také počítačovou tomografií, která odhalila původní malé nápisy představující označení jednotlivých měřených veličin a zároveň i návod na použití. Nevíme sice stále přesně, kdo a pro koho strojek vyrobil, a možná se to ani nikdy nedozvíme. Ale víme, že o něm věděl Cicero, že jím byl fascinován Jacques Cousteau a Richard Feynman, a hlavně že staří Řekové měli nejen naprosto perfektní ponětí o nebeské astronomii, ale i o jemné mechanice, v čemž obojím nadlouho předběhli svou dobu.
Radek Kovanda
Příběh Japonského vojáka se srdcem ze železa, který bojoval ještě 29 let po kapitulaci císařství, čtěte zde.
