V neděli oslaví 70. narozeniny fotbalová legenda Antonín Panenka, který je stále po světě slavnější než většina současných fotbalových reprezentantů. A to především zásluhou netradičně zahrané penalty ve vítězném rozstřelu finále mistrovství Evropy 1976 v Bělehradě. Jeho technický dloubák se dodnes snaží napodobit i velké zahraniční hvězdy. Samotného Panenku ale trochu mrzí, že se na něj nyní vzpomíná hlavně kvůli jedné penaltě.
„Já se snažil celý život hrát pro diváky i pro sebe, abych já měl ze hry radost a bavil diváky. A bohužel ta penalta přehlušila všechny ostatní momenty z mé kariéry. Proslavilo mě to, ale také na ni trochu žárlím,“ svěřil se Panenka.
Připustil, že si k nejslavnějšímu momentu své kariéry označovanému též „vršovický dloubák“ vytvořil podobný vztah, jaký měla například zpěvačka Věra Špinarová k písni Jednoho dne se vrátíš, kterou po ní chtěli fanoušci na každém koncertu. „Je to takový podobný příklad,“ uvedl.
Jeho „panenka“ se stala však oficiálním fotbalovým termínem používaným po celém světě. Málokterý fotbalista se může pyšnit tím, že je po něm pojmenován herní prvek. Například Johan Cruyff má Cruyffovu otočku, po Mexičanovi Cuauhtémocovi Blancovi je pojmenován trik, kdy s míčem mezi nohama hráč proskočí mezi dvěma obránci (Cuauhtemiňa). Zinédine Zidane pak proslavil otočku na míči, které se nyní říká Zidanova pirueta či zidanovka. Žádný prvek není pojmenován čistě příjmením hráče.
„Je to i tím, že mám výhodné jméno, které se ve všech zemích vyslovuje stejně. To je výhoda v zahraničí. Díky té penaltě se pořád vzpomíná jméno Panenka,“ řekl bývalý hráč pražských Bohemians a Rapidu Vídeň.
Nedávno ho opět připomněl například kapitán Realu Madrid Sergio Ramos, když už potřetí v kariéře použil při penaltě „panenku“ a následně na sociálních sítích napsal: „Další do sbírky, Antoníne.“
„Jsem rád, že to napodobují další hráči a že i po 40 letech ta myšlenka neumřela a pořád to hráči tak kopou. To je pro mě vyznamenání. Ale mohly by občas poslat nějaké tantiémy,“ prohlásil v žertu jeden z pěti českých fotbalistů oceněných státním vyznamenáním. V roce 2008 mu ho udělil prezident Václav Klaus.
Ačkoli se málokomu povede tak precizní technický dloubáček jako právě Panenkovi v roce 1976, už prý viděl i lépe provedenou „panenku“ oproti originálu. „Jednou přijela do Prahy mexická, nebo peruánská televize, už nevím, a ukázala mi asi osmdesát těchto penalt a měl jsem to okomentovat. A ve druhé argentinské lize to nějaký hráč kopl lépe než já,“ řekl. „Všechny ty penalty skončily gólem. Ukazuje to, že když se to dobře provede, tak na 99 procent je to gól,“ dodal.
Zároveň ale upozornil na to, že bez tréninku by se do takto zahrané penalty hráči pouštět neměli. „Já to piloval dva roky. Není možné to poprvé udělat v zápase. Je třeba to občas trénovat,“ prohlásil Panenka.
Sám ale možná ještě více než na triumf ve finále mistrovství Evropy vzpomíná na exhibiční zápasy výběrů světa. „Největší moment pro mě byl, že jsem měl možnost hrát několikrát za výběry světa a Evropy po boku těch největších hvězd jako Bobby Charlton, Eusebio, Franz Beckenbauer, Johan Cruyff, Kevin Keegan, Lev Jašin… To bylo pro mě obrovské vyznamenání,“ vzpomínal.
„Po jejich boku jsme se cítil velmi dobře, i když jsme neuměl řeč. Ale oni mě brali jako jednoho z nich. Všichni byli neskutečně skromní a výborní nejen jako fotbalisti, ale i po lidské stránce,“ dodal.
Připustil, že od 70. a 80. let minulého století se fotbal hodně změnil a on by dnes už zřejmě nebyl takovou hvězdou jako ve své době. „Dnes je to jiné. S mým stylem hry bych dnes asi uplatnění neměl. Dnes ale ti kluci mají výhodu, že když jsou opravdu dobří, tak zajistí sebe, rodinu, svoje děti a několik dalších generací. Takové podmínky my neměli,“ dodal.
Petr Bílek, ČTK
