Když si otevřete jednu z jeho zatím tří vydaných knih o Česku, pravděpodobně v nich najdete něco o svém vlastním městě. Dost možná to bude něco, co jste ještě neslyšeli. Novinář a cestovatel Jiří Peňás českou krajinu i historii miluje, přesto v rozhovoru otevřeně mluví o českém bordelářství, vandalismu, postindustriálním venkově i našem vztahu k sudetským Němcům.
Když přijedete do nějakého města, jak začíná vás průzkum?
Cestuji hromadnou dopravou, a tak v každém městě začínám na nádraží. Nádraží je kulturní instituce, která v našich zemích strašně upadla. Kdysi to bývaly krásné budovy s restauracemi a hotely, které fungovaly jako vizitka města. Teď to jsou v lepším případě zateplené jednobarevné krabice bez jakéhokoli ducha a výrazu.
Čeho si ve městech všímáte?
V žádném městě nezklame kostelní věž. Jdu se pak podívat, jestli mají kašnu, pranýř nebo nějakou bizarnost. Obejdu svaté, vlezu do radnice… Postesknu si nad zkrachovalým městským hotelem nebo kavárnou přeměněnou v asijskou tržnici… Ale pořád to miluju! Samozřejmě na to člověk musí mít náturu, protože ne každého tohle zajímá. Je to jako s hudebním sluchem. Někdo slyší muziku i v šustění listí, jiný ji neuslyší ani v symfonii. Ve svých textech nezastírám, že některé věci člověku způsobují utrpení. Česká krajina je zničená, jako bychom vůbec nevnímali, jaká je to hodnota. Když se srovná současná situace s fotografiemi před 150 lety, je vidět, že krajina dostala strašnou ránu.
V čem se to projevuje nejvíc?
Krajina se čím dál víc zahušťuje krabicemi, ploty, skladišti a hangáry. Bohužel se to netýká jen českých zemí, je to problém celé naší civilizace. Před třiceti lety byly i v Holandsku pastviny a pole v místech, kde teď stojí logistické sklady. Mají to tam sice upravené, ale zcela zmizel rozdíl mezi tím, čemu se ve středověkých městech říkalo za hradbami a před hradbami. Ve městech zůstala historická jádra, která mě dojímají, ale jinde se to rychle mění. Podobné je to všude kolem nás – v Maďarsku, Polsku, Německu, Rakousku i na Slovensku.
Jak poznáte, kde je dobré sednout si na oběd?
Obávám se, že jsme svědky mizení hospod z malých měst a vesnic. Hospody se dnes dokáží udržet jen tehdy, když do nich chodí turisté nebo cyklisté na oběd. Téměř vymizeli dědci štamgasti, kteří tam sedí, hrají karty a u toho pijí pivo – a samozřejmě kouří a vedou řeči. Z toho by se mohla stát kulturní památka. Je to škoda, protože je to hodnota naší civilizace. Hospody byly vždy místem, kde se žilo společně. Dnes si lidé kupují pivo v pet lahvích a pijí ho o samotě doma. Mizí setkávání a mizí i sobotní zábavy, kde se lidé potkávali.
Pro jaký druh cestovatele je Česko zemí zaslíbenou?
Čechy určitě nejsou zemí pro cestovatelské snoby. Když chce člověk vidět a zažít krásné věci, jede do Itálie nebo do Francie. Ale s jistou láskou, pochopením a sklonem k sado masochismu si člověk Čechy užije. Morava je třeba pro Čechy exotická země, kde očekávají určitý druh chování přisuzovaného domorodcům.
Je u nás něco specifické? Něco, co jinde než v Česku není?
Obecný bordel. Češi mají zažitý sklon k neladnosti. Když se u nás objeví něco zachovalého a pečlivě udržovaného, je to spíš jako zjevení. Naopak v Německu nebo v Rakousku jde o běžnou věc, tam je spíš výjimka ten bordel. Typický je také český vandalismus. Tolik počmáraných fasád a nesmyslně pokreslených zdí, to se jinde nevidí. U nás je to skoro všude. V každém městě je tlupa šílených sprejerů, kteří musí posprejovat zeď, jako by to byla otázka cti. Další věc, se kterou jsou lidé na venkově nebo v malých městech obeznámeni, je problém vysadit někde květiny, protože je někdo přes noc ukradne. Dělají to lidé s hřejivým pocitem, že ušetří třicet korun, které by za květiny dali v Hornbachu.
Co je u nás pozitivního?
Pozitivní je u nás systém turistického značení. Češi z Klubu českých turistů před 140 lety chtěli ukázat národní vzestup a v konkurenci s Němci vymysleli jednoduchý a přitom geniální systém značení, který je dodnes mnohem lepší než v Německu nebo v Rakousku. U nás jsou čtyři základní barvy, které na sebe navazují. V posledních letech tento pořádek narušují nové cesty a stezky, které vznikly díky různým grantům a které tento zažitý systém nepřijaly. Další dobrou věcí v Česku je hromadná doprava. Když chceš jet někam autobusem, můžeš se spolehnout, že pojede podle jízdního řádu. To třeba v Polsku neexistuje. Polsko a Poláky mám rád, ale přeci jen je to už východnější a drsnější naturel. Polský venkov je strašlivý. Český tedy také, ale jinak.
V čem je český venkov jiný než polský?
Český venkov zažil pád ze zemědělského do podivného pseudoindustriálního a stal se zázemím měst. Došlo k úplnému rozbití selského stavu. Třeba v Maďarsku se to nestalo a venkov tam vypadá dosti jinak. Čechy mají mimořádnou krajinu, která se vyznačuje tím, že je na první pohled obyčejná, ale je neustále proměnlivá. Nejsou v ní žádné extrémy, ale zároveň je pořád malebná. Už jenom kolem Prahy se střídají všechny druhy krajiny, jaké si člověk dokáže představit, od říční roviny, louky a kopce až po strmé skály. Jediné, co nás chybí, je moře a velehory.
Je nějaká oblast, která se odlišuje od zbytku?
Jistě: Sudety! Vlastně celý pás podél hranic. V Evropě se moc nevidí velké územní celky, z nichž úplně zmizelo původní obyvatelstvo. Sudety jsou de fakto dobytým územím.
Kdyby vás někdo vysadil se zavázanýma očima z vrtulníku, poznal byste, že jste v Sudetech?
Podle typu architektury jistě. I na vesnici jsou v Sudetech domy mohutnější, velkolepější. Dobře je to vidět, když srovnáte Žatec a Louny. Louny jako historicky české město zůstaly, mimořádně krásný německý Saaz nebo Žatec byl ještě před pár lety vybombardovaným cikánským ghettem. V 19. století byly okrajové části naší země průmyslově rozvinutější než centrální Čechy. Němci byli měšťané, Češi sedláci. Skutečně českých měst bylo málo: Praha i Brno byly z velké zčásti německé, Olomouc a Jihlava také. Českými městy byly Písek nebo Tábor, na Moravě měli Češi prvního starostu v Prostějově. Češi o tomhle tématu mají blok a neradi o něm slyší. Na druhou stranu člověk musí mít při objevování Sudet na paměti, že si to Němci podělali sami. I když i to je otázka pohledu. Tak jako si Češi připomínají Lidice, sudetští Němci vědí o střílení v Kadani, kde v březnu 1919 čeští vojáci zahájili palbu do civilistů a zabili pětadvacet lidí včetně několika dětí.
Co je váš dlouhodobý cíl?
Mým cílem je vytvořit encyklopedii svého druhu. Místa v ní si nevybírám podle toho, jestli jsou přitažlivá nebo ne. Zatím mi chybí i místa jako třeba Kladno nebo Neratovice. Ale žádné místo není nudné. Kousek od Neratovic, což je fabrika a jedno velké sídliště, leží Lobkovice, kde strávil velkou část života František Palacký a kde má hrob. Všude se dá najít něco, co stojí za povšimnutí.
Jak často cestujete?
Reportáž pro časopis Echo píšu každý týden. Když vyrazím na trochu delší cesty, tak je plánuju tak, aby z nich byly vždy alespoň tři články. Ale není to moje hlavní práce, normálně chodím do redakce na schůze. Na místě, o kterém píšu, se snažím přespat, protože tím se zásadně rozšíří příležitosti se o dané místě něco dozvědět. Třeba ve snu.
Kde hledáte ubytování?
Jednou přes booking, jindy naslepo. Málokdy se setkám s tím, že by byl hotel plně obsazený. Na druhou stranu skoro vymizely městské hotely, které byly od starých dob na náměstích. Je to dané i tím, že vymizely služební cesty nebo se změnil jejich charakter. Když jel člověk dříve vlakem na služební cestu do Budějovic, tak tam taky přespal. Dneska tam jede firemním superbem a po jednání jede zas hned domů.
Proč bych si měl vaši knihu koupit?
Myslím, že takové cestopisy nikdo jiný nepíše. Dobře se to čte v tramvaji a v každé kapitole se dozvíte věci, které si jinde nepřečtete. A pak taky, že když si to koupíte, můžete mě pak někde potkat.
Jiří Peňás (55) již více než deset let píše každý týden do médií krátký záznam ze svých výprav po Česku či blízkém zahraničí. Jeho cestopisné fejetony se mezi čtenáři napříč generacemi staly tak populárními, že v posledních letech vyšly ve dvou knižních souborech. Nyní na pulty knihkupectví zamířil třetí díl pojmenovaný Výpravy pro den i noc. Knihu lze zakoupit za zvýhodněnou cenu prostřednictvím e-shopu nebo ve vybraných knihkupectví za doporučenou cenu 329 Kč. Na e-shopu lze také za zvýhodněnou cenu 849 Kč pořídit celou trilogii Výprav.
Auto: Adam Maršál
Foto: archiv J. Peňáse
