To, co se za touto živou kulisou amerického městečka skutečně rodilo s pomocí nic netušících obyvatel, nakonec razantně změnilo chod nejen druhé světové války, ale i celé historie lidstva. Podívejte se, jak vypadal život v Oak Ridge.
Z odlehlého městečka v americkém Tennessee se stalo dějiště Projektu Manhattan, desítky tisíc lidí tu vedlo „normální“ život až na to, že pracovali na výrobě atomové bomby. Pracovali, aniž by věděli na čem. Bez otázek. Bez odpovědí. Pravdu se dozvěděli až po atomovém útoku na Hirošimu a Nagasaki, při němž zemřelo na 226 tisíc lidí.
Oak Ridge bylo v roce 1942 vybráno pro svou odlehlou lokalitu a řídkou populaci – z tří tisíc rodin drobných farmářů se město rozrostlo do konce války na sedmdesát pět tisíc duší. Celá mašinérie se točila okolo získávání obohaceného uranu z uranové rudy v místních závodech. Obohacený uran byl pak používán jako palivo atomové bomby svržené na Japonské císařství.
Až na všudypřítomné propagandistické billboardy upozorňující obyvatele na mlčenlivost a ostražitost (ve smyslu – to, co se dozvíš v Oak Ridge, zůstane v Oak Ridge) působilo město, jehož budovy během pár let vyrostly jako houby po dešti, naprosto běžným dojmem. Železnice, 480 km silnic, deset škol, sedm biografů, sedmnáct restaurací, třináct supermarketů, knihovna, sportoviště, symfonický orchestr – prostě poměrně velké město z prefabrikovaných staveb. Jedna z budov ale vyčnívala svou velikostí (v tehdejší době byla stavba dokonce nejrozlehlejší budovou světa). Měla krycí jméno K-25 a právě v ní se separoval uran.
Celé město bylo obehnané plotem a strážnými věžemi. Vstoupit do něj se dalo jednou ze sedmi bran. Obyvatelé byli při výjezdu a příjezdu z města vyslýcháni na detektorech lži. Nikdo se neptal a jednoduše dělal svou práci, která mnohdy nedávala smysl. V roce 1943 se redaktorům Business Weeku podařilo udělat rozhovor s Mary Anne Bufardovou – ta jim popsala, jakou „absurdní“ práci v Oak Ridge vykonávala. Vypraným a vyžehleným uniformám byly přišívány nové knoflíky. Bufardová pak měla za úkol obleky přidržet u „speciálního přístroje“ a pokud uslyšela klikající zvuk, hodila je zpátky do prádelny a celý proces začal znova. Znalé osoby tak mohly poznat, že Bufardová kontrolovala radiaci.
I přes pár podobných informací vypuštěných do světa byla atomová bomba úspěšně zkonstruovaná. Až po jejím použití se celé Oak Ridge dozvědělo, na čem po celá léta pracovalo.
Jan Králík