„Pryč s kamenolomy! Od zítřka už budeme stavět všechno jen z ekologického recyklovaného kamene!“ chce se zvolat nadšeně po přečtení článků o umělém betonu a recyklaci kameniva obecně. Jenomže stačí trocha googlení a člověk hned zjistí, že realita je složitější. Přírodní surovina i nadále poráží recyklát v kvantitě, ceně a hlavně kvalitě. Což samozřejmě nic nemění na tom, že recyklace je cool a měla by se dál rozvíjet. Jen si od ní nesmíme slibovat víc, než je fyzikálně a ekonomicky možné.
Žijeme v „multi-kulti-bio-eko“ době, která generuje posvátné krávy, na něž se nesahá, protože zachraňují planetu. Vedle obnovitelných zdrojů energie mediálně vystupuje také čím dál populárnější oběhové hospodářství a jeho principy se ihned nadšeně plánují ve všech myslitelných oblastech. Vzniká tak mylný dojem, že veškeré problémy lidstva od energetiky po vodní zdroje se dají vyřešit prostým „zacyklením“.
V případě stavebního kamene zní nápad obzvláště přitažlivě. Díky recyklaci ušetříme spotřebu primární suroviny, a ještě k tomu se elegantně zbavíme stavebního odpadu. Ponechme stranou otázku, do jaké míry obtěžuje okolí taková recyklační linka – pravděpodobně ne víc než běžný kamenolom. „Kámen úrazu“ tkví zejména v konstrukčních vrstvách velkých infrastrukturních staveb. Pokud bychom například některé úseky dálnice D1 budovali výhradně z recyklátu, možná by už teď po zimě nezůstal kámen na kameni…
Vypadá to jednoduše a krásně, ale takhle jednoduše ani krásně to nefunguje
Aby nedošlo k mýlce, tento text není atentát na druhotné suroviny. Je nezpochybnitelné, že zvyšování podílu recyklovaných materiálů na stavbách má čím dál tím větší význam. Recyklované kamenivo nachází široké uplatnění v náspech, silničních tělesech, základových deskách, tedy jako doplňkový materiál pro mnoho staveb, ale třeba i v betonech. Jeho největší výhoda pak spočívá v tom, že stavitel nemusí platit skládkovné za stavební odpad a šetří primární surovinu, tedy zdánlivě i životní prostředí.
Na druhou stranu, proces recyklace bývá složitý, nákladný a také náročný na dodržení technologického postupu. Energetická náročnost celého procesu pak zpravidla staví ekologičnost recyklace na hlavu, obdobně jako je tomu u „ekologické“ nafty vyráběné z řepky, díky které pak máme například krajinu a vody zamořené biocidy.
A těch úkonů, co se musí v rámci recyklace udělat… Co by řekl takový fachman Kos z filmu Na samotě u lesa například na recyklaci kameniva z kolejového lože! To máte… odstranění kolejí, odstranění kameniva speciálním rypadlem, nakládka a převoz na recyklační dvůr, úpravy, třídění dle znečištění, skladování zaolejovaného kameniva jako toxického odpadu, čištění ve speciálním třídicím bubnu, likvidace kontaminované vody… Efektivita je přitom poměrně nízká – zužitkuje se maximálně 30-40 % původního kameniva, spotřeba energie je ale obrovská.
Recyklační linka kameniva či betonu je stejně hlučná a prašnější než kamenolom
Další téma samo pro sebe je jakost. Jistě, můžete namítnout, že jsou to jenom šutry a že zejména diskuze o jejich kvalitě vám může připomínat tlachání o tom, které pivo je lepší. Ale teprve až když si promluvíte s geologem, pochopíte, že není šutr jako šutr a že ty v konstrukčních vrstvách toho musí vydržet celé dlouhé roky docela dost – jen namátkou: střídání ročních období, teplotní rozdíly, klimatické vlivy, statické a dynamické namáhání staveb… V rámci jakosti se dále řeší takové detaily jako ostrohrannost, nasákavost, mrazuvzdornost, pevnost v tlaku, otěruvzdornost, tvarový index, přilnavost k asfaltu atd. Z tohoto důvodu spousta staveb vůbec nepřipouští recykláty a důsledně vyžaduje využití primárních surovin.
Příkladem je výstavba vysokorychlostních železničních koridorů. Přísná kvalitativní kritéria pro drcené kamenivo zde splňuje pouze sedm českých kamenolomů s roční kapacitou 110 tisíc tun, a to ještě zanedbáváme skutečnost, že dostatečné kvality dosahují vždy jen určité partie daného lomu.
V neposlední řadě je třeba zmínit problém kvantity. Česko ročně vyprodukuje kolem 20 milionů tun stavebního odpadu (z většiny se jedná o výkopovou zeminu, která je k recyklaci nepoužitelná) a spotřebuje přes 40 milionů tun stavebního kamene. I kdybychom tedy veškerý stavební odpad prohnali recyklačními linkami, spotřebu bychom pokrýt zdaleka nedokázali. A to se v následujících letech chystáme stavět další stovky kilometrů dálnic, obchvatů i železnic, nové jaderné bloky a další obří infrastrukturní stavby.
Pravda, jsou to „jenom šutry“ a většině z nás mohou být celkem ukradené, stejně jako výše jmenované obří investice. Ale pak si nestěžujme, až nás hrozící problém s nedostatečnou kvalitou těchto šutrů dožene v každodenních životech. Možná stačí počkat, až nám zima ukáže, co provedla se silnicemi. Je veřejným tajemstvím, že za silniční tankodromy a vypraskané díry od mrazu může právě nekvalitní kamenivo.
Jiří Vrátný
