Jan Kala není jen zakladatel sítě soukromých základních škol Heuréka a Centre for Modern Education. Je to vizionář, který mění pohled na vzdělávání v České republice. Po úspěšné kariéře v bankovnictví a prodeji bankovního startupu eBanky (dnes je součástí Raiffeisenbank) se rozhodl věnovat svou energii a zkušenosti tomu, co považuje za nejdůležitější: smysluplné přípravě dětí na život v 21. století. Jeho školy se zaměřují na rozvoj sociálních a myšlenkových kompetencí a snaží se vytvářet prostředí, kde se děti učí s nadšením a radostí. V tomto rozhovoru se s námi podělil o své zkušenosti, nápady a názory na současné výzvy ve vzdělávání.
Z bankovnictví/byznysu k základnímu školství je poměrně neobvyklý kariérní skok. Jaký byl zlomový moment, který Vás přiměl opustit finanční sektor a vrhnout se tímto způsobem do oblasti školství?
To bylo jednoduché – v bankovnictví jsem udělal, co bylo třeba udělat. Tedy aby lidé místo cesty do banky pro zastaralé služby zvládli vše online v řádově vyšším komfortu a kvalitě. Zavedli jsme věci do té doby nevídané, jako je víceměnový účet, převody v reálném čase, inteligentní termínované vklady, placení přes internet a mobilem. Nemluvíme o roku 2020, ale o roku 1998, kdy se na internet většina lidí připojovala vytáčenou linkou 64 kB. Mimochodem, Honza Kubálek, náš šéf IT, byl prvním člověkem na světě, který uskutečnil platbu přes aplikaci v mobilu. Byli jsme rychlí, věděli jsme, co chceme, lidé naše bankovnictví milovali. Několikrát se mi stalo, že se mi neznámí lidé na dovolené chlubili, jak mohou převádět peníze online i z ciziny, aniž by tušili, že na zadní straně jejich kartičky k účtu je můj podpis.
Byla to hektická doba, plná tvořivosti, spolupráce, nápadů a vizí. Ale v jednu chvíli už víte, že ten účet umí všechno, co chcete. A pak už to nebylo pro mne. Jasně, můžete ještě integrovat stavební spoření a hypotéku, ale to už nezní moc jako velká jízda. Ostatně víceméně v nezměněné podobě eKonto přetrvalo dalších skoro 20 let. Dovedete si představit, že dnes používáte Windows z roku 2007?
Naproti tomu vzdělávání dětí opravu velká jízda je. A kdo nevěří, ať si to zkusí. V bance to bylo v podstatě jednoduché – stačí dobré nápady, jasná vize, skvělý tým zapálených lidí. Ve škole je všechno jinak každý den – protože tam nepracujete s počítači a s marketingem, ale s dětmi. V bance stačí najít to nejlepší řešení a zrealizovat ho. Ve škole je to každodenní hledání, protože pracujete s dětskou duší.
Než jste se rozhodl založit vlastní školy, jaké byly vaše osobní zkušenosti se vzdělávacím systémem – ať už jako žák, rodič, nebo pozorovatel?
Já jsem v té době měl docela hodně zkušeností se vzdělávacími projekty, pracoval jsem se svými kolegy pro muzea, školy, neziskovky, přinášeli jsme jim nápady, které jsme potom společně realizovali. Ale nepracovali jsme přímo s dětmi. To přišlo až se založením škol. Bylo to asi největší rozhodnutí v mém životě, cítím to jako obrovskou zodpovědnost a jsem moc rád, že jsem nakonec našel tu odvahu a pustil se do toho.
Co považujete za největší nedostatky současného základního školství?
I ve státních školách pracují skvělí učitelé. Jen prostě ne všude, ve všech třídách. Pokud chceme děti učit spolupráci, musíme sami jako dospěláci spolupracovat. Pokud je chceme učit respektující komunikaci, musíme sami tímto způsobem komunikovat. Pokud je chceme učit brát v potaz různé úhly podhledu, měli bychom brát v potaz různé úhly pohledu. Pokud je chceme učit kreativitě, měli bychom být sami kreativní. Prostě kultura ve třídě a kultura ve škole by měla být jedno a to samé. Ale změnit kulturu je to nejtěžší, určitě těžší než zavést PH-Max. A změnit kulturu na 6 tisících školách není v silách jednoho ministra. Ten pro to může vytvořit lepší nebo horší podmínky, ale reálně to musí udělat ředitelé škol, ideálně za podpory osvíceného starosty.
Můžete čtenářům přiblížit hlavní principy, na kterých stavíte, a čím se odlišujete od běžných základních škol?
Věříme v děti. Pomáháme jim vydat se svou cestou. To je naše vize, kterou se snažíme každodenně naplňovat. A děti nám to vrací v podobě radosti, opravdovosti, odvahy a vnitřního klidu, který společně ve škole zažíváme. To jsou naše hodnoty, které následujeme. A pokud některá z nich začne být nedostatkovým zbožím, snažíme se jít po podstatě, odhalit, proč se tomu tak děje.
Snažíme se neplout po povrchu, nezahltit děti množstvím detailních informací, ve kterých se potom ztrácí smysl. Proto pracujeme s Velkými otázkami od Davida Perkinse, s Inquiry Cycle od Kath Murdoch, s kulturou myšlení od Rona Ritchharta, s Visible Thinking od Marka Churche. Snažíme se o hlubší vhled do jednotlivých oborů, ale zároveň usilujeme o rozvoj kompetencí, a to jak sociálních, tak o rozvoj myšlení.
Dnešní děti vyrůstají v úplně jiném světě, než jsme vyrůstali my. Jak podle vás bude vypadat jejich profesní budoucnost a jaké dovednosti by měla současná škola rozvíjet?
Fór je v tom, že nikdo neví, jak bude vypadat jejich profesní budoucnost. Dnešní prvňáci budou pracovat ještě i v roce 2085. A my nevíme, jak bude vypadat svět s nastupující umělou inteligencí za tři roky. Takže je zejména na základní, ale i na střední škole mnohem důležitější vybavit je schopností se učit, spolupracovat, tvořit, bádat, kriticky myslet, řídit sebe a inspirovat druhé, prostě obecnými kompetencemi, které budou schopni dále rozvíjet a uplatňovat v různých situacích. A pod schopností učit se rozhodně nemyslím schopnost nabiflovat se.
V poslední době se hodně mluví o psychickém zdraví dětí a mladistvých. Jakým způsobem ve vašich školách pracujete s duševní pohodou žáků?
Tím, že vytváříme laskavé a bezpečné prostředí pro každého žáka. Každý den se děti schází ráno na kruhu, kde se naladí na sebe a na nový den, děti mohou otevřít různé věci, které chtějí řešit, nebo si prostě jen zazpívají písničku nebo zahrají hru. Parta se ale tvoří i jindy – hodně na přestávkách, které děti tráví hodně hrou venku. Minimalizujeme používání mobilů. Máme jasné hranice, protože bezhraniční prostředí je nepředvídatelné a dětem v něm není bezpečno a tudíž ani dobře. A v neposlední řadě jsme vnímaví a řešíme věci včas, laskavě, nasloucháme dětem i sobě navzájem.
Co vás na práci s dětmi nejvíce překvapilo, když jste přešel z korporátního prostředí do školství?
Kromě krátké asi tříměsíční zkušenosti jsem nikdy v korporátu nepracoval. EBanku bych rozhodně za korporát nepovažoval, spíš za start-up. A start-upovou energii, spolupráci, tvořivost, to vše jsem si přinesl i do škol. Asi mne ale překvapilo, jak to bylo na začátku těžké. Bylo nás jen pár, dětí i dospělých, a pokud nám v Brně vypadla učitelka, což se stalo, tak jsem prostě musel vstát ve 3 ráno, chytit první vlak, abych stihl začátek výuky. A svou práci řešit od 10 večer do jedné ráno, pak si ustlat na podlaze učebny a ráno nanovo. Ale začátky prostě bývají někdy vydřené a jsem upřímně rád, že dnes už máme stabilní tým 50 skvělých učitelů, kteří tvoří výbornou partu a já už si můžu přispat.
Jak se díváte na roli technologií ve vzdělávání? Měly by být součástí výuky, nebo spíše minimalizovány?
Oboje. Technologie mají ve výuce své místo, zejména pokud jsou využívány tvůrčím způsobem. Pokud děti nahrají podcast, vysvětlí svou matematickou strategii, vytvoří a vytisknou 3D model nebo napíší a vydají knížku, je to skvělé. Naopak o přestávkách by měly mít technologie co nejmenší, ideálně žádný prostor, aby si děti hrály a bavily se spolu a naživo.
Jaké jsou podle vás tři nejdůležitější vlastnosti nebo dovednosti, které by měl mít současný učitel?
Laskavost i pevnost, trpělivost i elán, schopnost jít příkladem i schopnost se upozadit, když je třeba. To je víc než tři a ve skutečnosti jich je ještě mnohem víc.
Kde vidíte české školství například za 10 let a jakou roli v něm budou hrát soukromé školy?
Kde ho vidím, nebo kde bych ho rád viděl? Raději to druhé… Rád bych viděl školy plné energie, radosti, tvořivé práce, která dává smysl dětem i dospělým, spolupráce, vize, pro kterou stojí za to žít. A jestli toto budou naplňovat spíš soukromé školy, nebo spíš ty státní, to uvidíme. Já bych to přál hodně právě těm státním, aby co nejvíce dětí zažívalo to, co naše děti v Brně, Úvalech, Libochovičkách a příští rok i v Buštěhradě.
