Opera v Sydney je skvostným symbolem Austrálie a bezpochyby jednou z nejikoničtějších staveb vůbec. Svérázně navržená budova vyžadovala originální konstrukční a materiální řešení. Překvapí i dnes, 45 let po jejím otevření.
Celé to začalo roku 1956, když Jørn Utzon, mladý dánský architekt, přihlásil svůj projekt do architektonické soutěže. A tím projektem byla právě věhlasná Opera v Sydney, kterou o 17 let později otevřela sama královna Alžběta II. Historie se však mohla psát úplně jinak. Utzonův původní návrh totiž nesplnil zadání a byl vyloučen hned v prvním kole. Celou situaci zvrátila náhoda, potažmo jeden z členů poroty, architekt Eero Saarinen (proslavil se ikonickým nábytkem nebo známým obloukem v St. Louis). Na zasedání, kde se hodnotilo přes 233 návrhů z 23 zemí, totiž dorazil pozdě.
Zdržela ho omluvitelná věc. Jeho důslednost ho donutila projít i již vyřazené projekty, přičemž narazil právě na návrh Utzonovy Opery a okamžitě ho označil za skvělou architekturu. Ostatní porotci s ním souhlasili a jejich rozhodnutí projekt ocenit prvním místem nakonec nerozporovali ani ostatní neúspěšní účastníci soutěže. Nikdo však v té době netušil, že až se o několik let později vymění australská vláda, začnou problémy, které samotného autora stavby donutí z Austrálie odjet nadobro pryč. Jak je vidět, pokud jde o veřejné stavby, k pletichaření dochází poměrně často. Nejen v Praze.
Nová vláda zvolená roku 1965 totiž do projektu začala prosazovat místní architekty. Ti výrazně změnili interiéry a znatelně také navýšili náklady na celou stavbu. Původně se mělo jednat o částku ve výši zhruba 7 milionů australských dolarů, ta byla však mnohonásobně překročena. Další jejich nepovedený zásah způsobil problémy s akustikou, což by možná nebyl takový problém, kdyby se nejednalo zrovna o operní sál. Originální vzhled celé budovy pak zachránil pouze fakt, že hrubá stavba byla v době příchodu australských architektů již hotová, což jim v jakýchkoliv radikálních změnách zabránilo. Utzon byl sice donucen lehce pozměnit tvar ikonických skořepin, ale jen protože tehdejší technologie a technické možnosti nebyly takové, aby na náročnost původního návrhu stačily. Když se pak ale při dokončování interiérů nepohodl s vládou ohledně jednoho z dodavatelů materiálu, sebral své plány a odjel z Austrálie navždy pryč. Nevrátil se dokonce ani na samotné slavnostní otevření Opery v Sydney, které se konalo 20. října 1973.
A na závěr několik zajímavostí. Komplex čítá místo původně požadovaných dvou celkem pět sálů, dále výstavní síň, nahrávací studio a navštívit můžete i několik obchodů, barů nebo restaurací. Stavba je dlouhá 183 a široká 118 metrů, nejvyšší střecha dosahuje výšky 67 metrů a je pokryta více než milionem keramických dlaždic dovezených ze Švédska. Hmotnost celé střechy se tak vyšplhala na neuvěřitelných 27 229 tun. V koncertním sále s kapacitou 2679 míst můžeme najít i největší mechanické varhany na světě, čítající přes 10 tisíc píšťal. Operní sál pak nabízí 1057 míst a další sály 544 a 344 míst. Problémy s akustikou byly sice částečně vyřešeny řadou modifikací, přesto v roce 2017 začala velká rekonstrukce za více než 200 milionů australských dolarů, plánovaná doba jejího trvání je šest let. Aby na opravu byly zajištěny požadované finance, musely se začít prodávat samotné dlaždice ze střechy Opery. Samozřejmě jen virtuálně. Jednotlivé kusy jste si mohli vybrat na internetu, umístit na ně svou fotografii se vzkazem a tím celou rekonstrukci podpořit.
Michal Švehla
