Kdysi dávno jsem pro úplně jiné médium dělal rozhovor s Karlem Lagerfeldem. Zatímco však časopisy, novináři a vůbec my všichni jsme jen nevýznamné vlnky na hladině nezměrného oceánu, Karl je v lidském měřítku věčný. A že tento náš rozhovor již kdysi kdesi vyšel? Jak by řekl jiný Němec, Bedřich Nietzsche: „Toto že byl život? Nuže dobrá. Ještě jednou!“
Pane Lagerfelde, je o vás známo, že co se týče jídla, nejste zrovna požitkář. Ani na Štědrý den si nedopřejete?
Ne. Ostatně – pro mě to je normální pracovní den. Vánoce jsou pro děti a já nemám děti rád. Tedy děti ostatních možná. Ale kdybych měl dítě a to bylo průměrné, tak bych ho nesnášel. Na druhou stranu, kdyby bylo lepší než já, tak bych ho nesnášel taky.
Ani čokoláda?
Ne, ta se mnou vůbec nic nedělá. Nejím ani cukr, ani pečivo, ani sýry.
Jak dlouho se už takhle stravujete?
Už osm let.
A má tahle šílená dieta nějaký důvod?
Chtěl jsem prostě vypadat jinak, abych mohl nosit štíhlé modely od Hediho Slimaneho. A tak konzumuju jenom dušené ryby, dušenou zeleninu a ovoce. Jím proto, abych neomdlel. Ale jídlo jako takové mě moc nezajímá.
Sportujete?
Málokdy. Jsem velmi líný. Občas místo cvičení tancuju tango.
Kromě oblečení máte také vlastní vůni. Používáte sám své parfémy?
Každý kus oděvu, než si jej obleču, nejprve postříkám parfémem. Převlékám se několikrát za den. Někomu se to u chlapa může zdát divné, ale hranice mezi mužem a ženou nejsou u mě tak zřetelně vymezené.
Proto taky nosíte tolik prstenů?
Nosím dlouhé manžety, na náramky už nezbývá místo, a proto nosím prsteny. Mám jich tři sta a každé ráno si vybírám, který si ten den vezmu.
Dokážete se rozčílit?
Ne, na to jsem příliš lhostejný.
Tomu se dá těžko uvěřit.
Proč?
Protože neustále slýchám, že jste šíleně netrpělivý.
Mám andělskou trpělivost, když uvážím, co všechno si nechám líbit, aniž bych se ozval.
Co všechno?
Všechno, pokud se mi to hodí do krámu. Můj velký životní problém je ten, že mi věci bývají lhostejné. Ale bojuji proti tomu.
Údajně vlastníte více než třicet tisíc knih.
Jak údajně? Můžu vám je ukázat.
Vy máte ty knihy fakt spočítané?
Já ne, to za mě dělají jiní.
Jste otevřený člověk. Vadí vám to někdy?
Ne, je to přece všechno moje vlastní chyba. Měl bych asi být diskrétnější. Teď nemůžu doma přijít ani k oknu, aniž by na mě někdo zvenku nevytáhl foťák.
Otravuje vás to?
Existuje jedno francouzské přísloví: „Nelze mít máslo a zároveň peníze.“ Loni v říjnu jsem byl ve Spojených státech a zjistil jsem, že jsem maškarní postava. O Halloweenu jsem potkal jedenáct lidí, kteří šli v přestrojení za Lagerfelda.
Od mládí žijete ve Francii. Dokázal byste si vlastně vůbec představit, že byste bydlel v Německu?
Ne, co bych tam dělal? Právě jsem byl na Rujáně. Nádhera. Světlo, vzduch, stromy. Ale hotely? Příšerné rodinné penziony. A pak ta nezaměstnanost. A hranice s Polskem jsou tam hodně blízko. V Německu prostě nemám co pohledávat.
Navrhujete módu, fotíte, mícháte parfémy, propagujete bezpečnost silničního provozu. Je myslitelný Lagerfeld, který nedělá nic?
Ne. To by znamenalo, že jsem na hřbitově. Nebo v popelnici. Při nákupu knížek si vždycky vzpomenu na Schopenhauera. Ten řekl, že s každou knihou, kterou si člověk koupí, by si měl taky koupit čas, aby si ji mohl přečíst.
Zajímavé. Byl byste schopen docela normálně jezdit do práce metrem?
Kdysi – tehdy jsem byl ještě jenom neznámý grafik – mi kartářka řekla, že nemám nikdy jezdit autobusem ani metrem.
Aha.
A pak jsem jednou nastoupil do autobusu, a ono do něj nabouralo auto. Skoro jsem měl rozdrcené koleno. Tři měsíce jsem nechodil!
A kvůli pověře se dodnes vyhýbáte MHD?
Ne – ale já dneska v pařížském metru? To by byla skoro provokace, předstírání falešné skromnosti. Už nemůžu dokonce chodit ani do Colette (pařížský módní megastore – pozn. red.). To by na mě okamžitě naběhli Japonci s foťáky. Hrůza. Ale je to moje chyba.
Přesto byste se rád jednou zase anonymně potloukal Paříží?
Ano, v plášti s kapucí. To by byl můj sen. To je ale možné jenom v pohádkách.
Co u vás vyvolává špatnou náladu?
Hloupost. Když někdo příliš pomalu pracuje a příliš pomalu myslí. Falešné slovo. Obvykle ale nepodstatné věci, jako třeba přetržená tkanička u bot.
Díváte se na televizi?
Chvíli jsem sledoval Zoufalé manželky. Viděl jsem tři díly. Ze začátku mi to připadalo vtipné. Pak už mě to taky nudilo. Televizi ale sleduju jenom ve společnosti.
Proč?
Když jsem sám, nechci slyšet žádné cizí hlasy. Nechci se dívat na žádné dramatické věci. Většina zlých snů pochází ze sledování televize. Lidi sedí před televizí, cpou si břicha, dívají se na mrtvé, na krvácející lidi, a čile přitom žerou ty své salámy. Ještě horší je jíst a dívat se na televizi z postele. To už je úplná marnost, to je domov důchodců.
Máte hummera…
…nemám jednoho hummera, ale tři. Všechny ve stejné barvě, béžovo-stříbro-šedé. Jednoho na nákupy, jednoho na ježdění a jednoho jako zálohu, kdyby se některý z těch prvních dvou porouchal. Mám k nim i tři řidiče, sám už neřídím. Je to příliš nebezpečné. Za volantem vždycky usínám.
Proč právě hummera?
Rád sedím nahoře, vysoko nad silnicí. Nedělám koneckonců u kanalizací a nemusím pozorovat zblízka dekly od kanálů.
Tenhle postoj je trochu dekadentní, nemyslíte?
Proč? Lidi, kteří vyrábějí hummery nebo mi je řídí, mají díky mně peníze. Pokud jste ale magor, který požaduje vyšší nezaměstnanost, tak máte přirozeně pravdu.
Vzbudil jste rozruch, když jste před pár lety navrhl modely pro masovou oděvní značku H & M…
Už nic takového neudělám. Mně se totiž nelíbilo, že určité modely vyrobili i ve větších velikostech, aby seděly všem jejich zákazníkům. Já jsem ale navrhl módu pro štíhlé, útlé lidi.
No jo, všichni ale přece nejsou hubení!
Ztloustne ten, kdo nemá kázeň. Na neschopnosti tlustých lidí se kontrolovat je cosi nechutného. Být štíhlý vyžaduje kontrolu a přísnost.
Poslední otázka. Existuje mezi muži v současnosti nějaký vzor, co se týče stylu?
Navrhněte někoho!
George Clooney.
Kdo to je? Já mám svůj okruh krásných playboyů. Všichni mají ode mě sportovní auta a chrání mě před vnějším světem. Je to velmi důvtipné. Jsou něco jako adoptivní synové. A pořád se kolem nich odehrávají nějaká dramata s dívkami. Je to moje soukromá mýdlová opera s krásnými muži. Zaprášené intelektuály ani povadlá těla kolem sebe nechci.
Petr Bílek
