V nejnovější epizodě podcastu Slepá spravedlnost advokáti Petr a Šimon Tomanovi nabídli posluchačům osobní a syrový vhled do reality tuzemské trestní justice. Otevřeně mluvili o psychickém tlaku na obviněné během výslechu, kritizovali nadužívání vazby a upozornili na problematický vztah mezi právem a médii. Jak se obhájce cítí, když klient poruší domluvenou strategii? A proč je představa absolutního utajení v trestním řízení dnes pouhou iluzí?
Dvojice moderátorů a advokátů z kanceláře Chrenek, Toman, Kotrba – Petr Toman a jeho syn Šimon Toman – se v nejnovějším díle podcastu Slepá spravedlnost zaměřili na témata, která jsou jim profesně velmi blízká, a nabídli posluchačům vhled do každodenní reality trestního obhájce. Ve formátu Očima obhájců hovořili přitom nejen o strategiích, které využívají při práci s klienty, ale zároveň upozornili na nedostatky českého trestněprávního systému, které je dlouhodobě trápí.
Jedním z témat, kterému se Petr a Šimon Tomanovi v nejnovějším díle věnují, je psychologická náročnost vypovídání v trestním řízení. I přesto, že se obhájce s klientem předem domluví na využití práva nevypovídat, praxe často ukazuje, že taková strategie v krizové chvíli selhává.
„Už se mi několikrát stalo, že jsme se s klientem jasně domluvili – nebude vypovídat. Ale pak přijde výslech, stres, tlak a on začne mluvit. Později mi říká: Tohle jsem vůbec neměl říkat. Přitom jsme si říkali: dvě slova – nebudu vypovídat. A on mluvil dál,“ popisuje Toman s tím, že to není kritika, ale realistický obraz lidského chování v extrémní situaci.
Podle Tomana totiž mlčení v krizové situaci vyžaduje daleko větší psychickou odolnost než samotné vypovídání. Ve stresu, který doprovází hrozbu vazby nebo trestního stíhání, je přirozené, že se člověk zlomí a začne mluvit – i když se s obhájcem předem domluvil na opaku. Touha nebýt zavřený, rychle to celé ukončit nebo se jen vyhnout dalšímu tlaku je natolik silná, že člověk raději poruší strategii mlčení, než aby čelil tíze ticha. V takových chvílích se podle Tomana ukazuje hluboká lidská zranitelnost, která často převáží nad racionálním plánem – a mluvení se tak stává jakýmsi psychickým ventilem, úlevou.
Otec a syn Tomanovi se v nejnovějším díle podcastu věnovali také institutu vazby. Český justiční systém podle nich tento institut značně nadužívá, a to i v případech, kdy to postrádá logický smysl. Vazba by dle Tomanů měla být výjimečným nástrojem a neměla by být nasazována jako rutina, obzvlášť v případech, kdy nejsou naplněny zákonné předpoklady. Zejména u velkých hospodářských kauz je podle nich naprosto nemyslitelné, že by měl podezřelý prostor pokračovat v trestné činnosti. Stejně skeptičtí jsou i k důvodům útěkové a koluzní vazby.
„Myslím si, že vazba by měla být využívána jen velmi, velmi výjimečně. Možná na začátku trestního řízení se dá hovořit o nebezpečí ovlivňování svědků. Ale nebezpečí pokračování v trestné činnosti nevidím vůbec, protože není nic jednoduššího než člověka donutit odejít z jeho funkcí a postů. Takže na otázku: Je vazba nadužívaná? Moje odpověď je – nepochybně. A je to záležitost soudů, protože právě ty o tom rozhodují,“ polemizuje Petr Toman. Podle něj české soudy naprosto ignorují fakt, že operují v digitální době, ve které je pro někoho prakticky nemožné jen tak „zmizet bez záznamu“.
Šimon a Petr Tomanovi se v rozhovoru v neposlední řadě dotkli také vztahu mezi právem a médii a hovořili o rozdílech mezi právnickým a novinářským pohledem na trestní spravedlnost. Podle Petra Tomana jsou média faktorem, se kterým je potřeba počítat dopředu – zejména ve velkých kauzách se totiž stává, že dokumenty, které by měly být neveřejné, se najednou objeví v médiích.
„Ta rychlost, se kterou se dostanou do médií, je neskutečná. V kanceláři jsme například řešili případ, kdy jsme dostali dokument datovkou – ale už tři minuty předtím Seznam Zprávy ten stejný dokument citovaly,“ připomíná Petr Toman.
Na tento problém navazuje i dřívější úvaha novináře Janka Kroupy, který byl hostem podcastu Slepá spravedlnost v jednom z předchozích dílů. Podle něj by některé prvotní dokumenty měly být veřejné. Tato myšlenka však naráží na základní pravidlo trestního řízení, které je neveřejné – a z něhož by podle zákona nemělo unikat vůbec nic. „Ty dva světy – novinářský a právnický – jsou velmi rozdílné,“ konstatuje Šimon Toman. Zároveň však upozorňuje, že v realitě jednadvacátého století, kdy mají média i sociální sítě obrovský dosah a vliv, se požadavek naprosté neveřejnosti často ukazuje jako iluze.
Podcast Slepá spravedlnost se zaměřuje na osudy a příběhy osob, kterým do života vstoupilo trestní stíhání. Klade si za cíl hovořit o vině a trestu, ale i o „trestu bez viny“. Podcastem provází legenda české advokacie JUDr. Petr Toman se svým synem Mgr. Šimonem Tomanem. Celý projekt Slepá spravedlnost vzniká za podpory advokátní kanceláře Chrenek, Toman, Kotrba.
Foto: CHTK
