Jiří Pospíšil, bývalý ministr spravedlnosti a současný ředitel Musea Kampa, hovoří o tom, jak se sbírá umění, proč být jenom politik je málo a o tvrdém, ale úspěšném přistání nového občanského zákoníku.
Co vás přivedlo k výtvarnému umění?
Na Mikulášském gymnáziu v Plzni jsem naštěstí měl skvělou učitelku výtvarné výchovy: místo toho, aby nás nutila malovat povinné výkresy, vodila nás po výstavách. To ve mně zapálilo zájem o umění, který trvá dodnes. Je to jedna polovina mého života – tou druhou je politika a právo.
Co vás ve výtvarném umění oslovuje nejvíc?
Nejspíš poválečná generace československých malířů a sochařů: Věra Janoušková, Adriena Šimotová, Olbram Zoubek, Zdeněk Sýkora, Karel Malich, Stanislav Kolíbal, skupina UB 12… S mnohými z nich jsem měl možnost se osobně přátelit. Tato generace začala aktivně tvořit na konci 50. let a v 60. letech byli na vrcholu. Měli však trochu smůlu, že žili v relativně malé zemi, a ještě k tomu za železnou oponou. Jen některým se podařilo prorazit ve světě. Adriena Šimotová je například zastoupena v Paříži v Centre Pompidou, stejně jako Zdeněk Sýkora – toho nemůže pominout žádný sběratel konstruktivismu a geometrického umění.
Jaké dílo je pro vás zcela zásadní?
Kdo se zajímá o české výtvarné umění, měl by určitě znát dílo Františka Kupky. Je to asi jediný český umělec, který dosáhl světového věhlasu a podílel se na vzniku abstraktního umění. Dychtivý zájemce by měl vnímat československou meziválečnou avantgardu. Tady bych uvedl mimořádného Emila Fillu, přes pochyby některých kunsthistoriků, nakolik je jeho výraz originální a nakolik ovlivněný francouzským kubismem.
Jak k vám mluví starší umění, třeba rovnou středověké?
Nemám kunsthistorické vzdělání, jsem jen poučený laik. Ve volném čase se snažím objíždět světová muzea a galerie a doplňovat si znalosti. I když se teď starám o Museum Kampa, které sbírá umění od roku 1945 do roku 1989, širší přehled musím mít.
A konkrétně: který obraz vás úplně silně oslovuje?
Vždycky, když jsem v Římě, navštívím soukromé muzeum Doria Pamphilj mezi Via del Corso a Via della Gatta. Patří knížecí rodině, není tak známé, a přitom tam vystavují klenoty, které si můžete prohlédnout v relativním klidu, neboť tam neproudí davy turistů.
Co je tam tedy za ten poklad?
Obdivuhodný portrét papeže Innocenta X. od Diega Velásqueze. Je to mimořádně rafinovaná malba, dokonale zachycující papežův obličej. Nejde jen o hyperrealismus, ale i nesmírně pronikavý psychologický vhled. Traduje se, že když Innocent X. portrét spatřil, s úlekem pravil: „Bože, až takto pravdivé!“ Tento obraz pak v polovině 20. století velmi ovlivnil Francise Bacona, který jej citoval ve svém díle. To je neuvěřitelné propojení a umělecký dialog přes tři staletí.
A nechcete toho Velásqueze pořídit do Prahy?
[smích] I když jsme největší privátní muzeum v České republice a pokud nám zbydou nějaké peníze, tak sbírku doplňujeme, ale na Innocenta X. bychom neměli. Navíc se zaměřujeme na oněch zmíněných poválečných čtyřicet let.
Doplňování sbírek máte relativně snadné v tom, že hodnota děl, na která se zaměřujete, je přece jen už prověřená. Jak ale poznat u úplně nového umění, co je dobré, a tedy co bude cenné, a co ne?
To nikdy dopředu nevíte. Jeden slavný kunsthistorik ve svých pamětech napsal, že autory, o nichž si myslel v jejich mládí, že budou dobří a budou dobrou investicí, tak se slavnými, a tedy ani drahými autory nestali. Když někdo kupuje mladé umění, tak ho má kupovat proto, že se mu líbí a že ho těší, nikoli jako investici.
A co si mám pořídit za umění domů?
Kupte si díla, která se vám líbí, a užívejte si radost z nich. Ano, jsou určitá uznávaná a prověřená starší díla, která mohou sloužit jako prostředek k uložení peněz. Ale i v tomto případě ty obrazy či sochy na prvním místě hlavně mějte rádi. I u prověřených děl se obliba, a tím cena, může změnit.
Jak třeba?
Například i kvalitní staré krajiny se za posledních dvacet let moc neprodávají, protože to není módní. Dneska je módní abstrakce. Investovat do umění kvůli zisku, aniž byste ty věci měli rádi, je krátkozraké. To pak raději své peníze dávejte jinam.
Jak vlastně vzniká trh s uměním, zejména u těch slavných věcí? Vždyť přece když si někdo něco kupuje, tak to chce vlastnit…
Třeba poválečného umění je na trhu méně a méně. A proto ceny rostou, přičemž působí i poptávka – lidé, kteří nově zbohatli. Ale k vaší otázce: kde se ta díla na trhu umění berou a proč dál kolují? Existují lidé, kteří si koupí určitý obraz, mají z něj několik let radost a pak ho zase za pár let prodají. To je celkem běžná podoba sběratelství. Jen málo sběratelů si totiž může dovolit obrazy jen kupovat a nikdy nic neprodat.
Může muzeum vydělávat na tom, že své sbírky zapůjčuje na výstavy do zahraničí?
My v Museu Kampa to neděláme. Celou řadu děl získáváme od autorů za nižší částky a něco i darem. A považujeme tedy za morální závazek ochotně tyto věci, které jsme získali výhodně, půjčovat na výstavy. Dotyčný umělec nám věnoval dílo proto, aby bylo vystavováno. S Kupkou je problém. Kdyby u nás návštěvníci, kteří přijeli třeba i z daleka, nenašli například Kupkovu Teplou chromatiku či Dvoubarevnou fugu, byli by právem naštvaní. Díla na výstavy vyměňujeme za jinou kvalitní zápůjčku. Loni jsme například do vídeňského Belvederu půjčili Kupkovu Katedrálu, a na oplátku jsme získali mimořádně významný obraz Edvarda Muncha. Kvalitu našich sbírek potvrzuje to, že nějaká galerie je ochotná nám půjčit obraz, který se pojišťuje na 300-400 milionů korun.
Podporuje Česká republika umění dostatečně? Máme šanci se kulturně přiblížit třeba Vídni?
Kvalita českých institucí výtvarného umění zatím kvality těch vídeňských nedosahuje. Do této oblasti dáváme mnohem méně peněz. Například rozpočet našeho muzea, které ročně navštíví 150 000 lidí, je zhruba pouze z 5–10 procent hrazen z veřejných peněz. Francouzi třeba toto nedokázali pochopit. Ve Francii by muzeum jako naše mělo podporu od státu ve výši kolem 30 procent.
A v čem je ještě u nás problém?
Až na výjimky se tu nedělají velké výtvarné projekty, nejsou na ně lidi, nejsou na ně peníze. Kdyby vláda Andreje Babiše namísto nesmyslných nápadů na přenášení Centre Pompidou do Prahy věnovala více peněz a energie na zkvalitnění činnosti Národní galerie, tak by to bylo prospěšnější. Turisté nejezdí do Prahy primárně za výtvarným uměním. Do Paříže nebo do Vídně ano.
A malujete sám?
Nemaloval jsem a zásadně nemaluju, nemám talent. Teď se starám o Museum Kampa Nadace Jana a Medy Mládkových. Zdarma. Kdybych dělal jenom politiku, dopadl bych jako někteří profesionální politici, kteří sedí třicet let v parlamentu a z jejich opravdového já už zbývá jen hodně málo. Starání se o tento podnik mě pořád drží nohama na zemi, vím, jak je těžké uživit třicet zaměstnanců. A je skvělé se bavit s výtvarníky a umělci. Snažím se o víkendech politikou nezabývat a navštěvovat umělce. Jsem rád, že umění mohu obdivovat, i když ho sám nevytvářím.
Proč jste nešel studovat kunsthistorii a dal se na práva?
Od posledního ročníku gymnázia jsem zcela jasně chtěl dělat politiku. Tvrdil jsem, že budu ministrem spravedlnosti, čemuž se spolužáci smáli, a chodil jsem do školy v obleku, čemuž se taky smáli. A i když jsem se zabýval i dějepisem a profesorka mě přemlouvala, že bych byl dobrý historik, tak volba byla jasná: práva.
Je právnické vzdělání nejlepší cesta k politice?
Asi ano. Mě bavilo víc věcí a s výjimkou tělocviku mi hodně oborů šlo. A považuju se za obojí: právníka i politika. Dělal jsem děkana právnické fakulty, právu se pořád věnuju, a až skončím v politice, naplno se budu věnovat muzeu nebo advokacii.
Je asi dobré mít zadní vrátka…
Výhoda v politice je být nezávislý. Nemyslím jen finančně, ale i mentálně. Nejhorší je, když člověk dělá politiku a nedovede si představit, co bude dělat, až jeho politická kariéra skončí. Což se v Česku může stát kdykoli. Není to ani tak otázka moci nebo peněz, ale duševního naplnění. Když politiku děláte pořádně, tak vás pohltí a děláte ji pořád. A když z ní vypadnete a nic jiného nemáte, tak nevíte, co dělat.
Proč jste vlastně chtěl být politikem?
Jak vidíte, jsem extrovert a baví mě jednat s lidmi. Navíc mě vždycky zajímaly věci veřejné, a i když to možná zní jako fráze, chtěl jsem tady k něčemu přispět. Dospíval jsem v porevolučním kvasu 90. let a přál jsem si, aby se naše země zase orientovala na Západ.
A přispěl jste?
Mám pocit, že ano. Přinejmenším se mi podařilo prosadit nový občanský zákoník a nový trestní zákoník. To jsou „pomníky“ mé práce. Mám za to, že zejména občanský zákoník byl pro změnu právního klimatu u nás a udělání tlusté čáry za komunistickým právem strašně důležitý. I jeho největší odpůrci dnes uznávají, že přes všechny chyby je to lepší než starý občanský zákoník ze 60. let. Slováci takové štěstí nemají, tam furt platí starý komunistický kodex. Je samozřejmě spoustukrát novelizovaný, ale z trabanta porsche neuděláte, i když vyměníte spoustu dílů.
Ale ta změna byla pro veřejnost i právníky dost drsná a náhlá ne?
Císař František I. zaváděl nový občanský zákoník v roce 1811, tak se ten zákoník několik let zkoušel, a to na části území, konkrétně v Západní Haliči, a pak se teprve přenášel do jiných částí monarchie. My tento luxus neměli, dotlačili jsme to na konci období vlády a byl jsem šťastný, že ministr po mně to nezrušil. Nabytí účinnosti nového zákoníku byl docela náraz.
Už začíná být zákoník zažitý?
Ano. Už se píší komentáře, přibývají soudní rozhodnutí. U občanského práva jsou komentáře hrozně důležité a vznikají roky, to není hned.
Nedeprimuje vás, že lidi obecně politikům nevěří?
Trochu ano. Rozumím však, že po komunistické zkušenosti a některých skandálech je k vládnoucím elitám mezi lidmi obrovská nedůvěra. A mrzí mě to. Například v Německu bývají politici velmi respektované osoby.
Jaký je váš oblíbený evropský politik jako řečník?
Nehodnotím politiky podle rétoriky, ale spíš podle toho, co dělají. Velmi si vážím kancléřky Merkelové, přesto, že v něčem s ní nesouhlasím a mám jiný názor na migrační krizi. Je to politička velkého formátu, která pro Německo i Evropu udělala dost práce, i když se s migrací mýlila.
Jaké je pro vás jako europoslance neustálé cestování mezi Štrasburkem, Bruselem a Lucemburkem?
Poslanci sedí v Bruselu a Štrasburku, v Lucemburku jsou jenom úředníci. Je to celé zbytečné, ale je to realita. Lepší by to samozřejmě bylo na jednom místě, jenže Francie nebude souhlasit s tím, aby se zrušilo sídlo Evropského parlamentu u nich.
A nebylo lepší takto kočovat v opravdovém centru Evropy, tedy mezi Prahou, Brnem a Ostravou?
To jsou utopické sny.
A jaké nejsou utopické?
Například to, že se v Praze rozšíří stávající pobočka Evropské vesmírné agentury, jejíž zřízení je zásluha Topolánkovy vlády. Zastoupení tak významné instituce znamená příchod nových lidí, peněz, kongresové turistiky, zvýšení prestiže české vědy i celé země vůbec. Tím správným směrem.
