V těchto dnech před padesáti lety snad téměř všichni Češi, Moravané, Slezané a Slováci vystřízlivěli z blaženého pocitu, že Sovětský svaz je náš „hodný bratr“ na věčné časy a nikdy jinak. My dnes sice máme úterý, ale tehdy to byla středa, 21. srpna 1968, kdy do naší země už od předchozího večera začaly pronikat masivní svazy ozbrojených sil socialistických „spřátelených“ zemí, aby tu potlačily hrozbu údajné kontrarevoluce. V souvislosti s tímto neblahým výročím se znovu objevují staré známé i neznámé snímky z tehdejších událostí, ale také unikátní „prolnuté“ fotografie ukazující horečné válečné scenérie v kulisách současné Prahy. Ve srovnání se sklonkem srpna 1968 naprosto poklidné, ačkoli daleko více „hot“ – tehdy u nás panovaly teploty jen něco málo přes dvacet stupňů. Všimněte si, že nikdo nemá šortky.
Fotografické kompozice Martina Škrabálka na jeho stejnojmenné facebookové stránce připomínají velmi originálním způsobem události před padesáti lety. Díky nim si už nemusíme jen představovat, jak to tehdy vypadalo v pražských ulicích, kterými dnes a denně procházíme a myslíme si, že je známe jako své boty.
Začalo to už úterní večer 20. srpna, ale tehdy o tom věděli jen naši nejvyšší političtí a vojenští představitelé. Pro běžné obyvatele představovala tahle sprnová noc a následují ráno krutý šok. Obloha bzučela vojenskými letouny, silnice duněly obrněnou technikou. Lidé se řinuli do ulic ve snaze zastavit nepochopitelnou okupantskou vlnu – na odpor se stavěla i média, která pracovala v polních podmínkách podobně jako při pražském povstání, a navzdory rozkazu ministra obrany Dzúra čelily invazi i některé složky Československé armády – o tom svědčí například čerstvě zveřejněný příběh šifrovacího oddělení, které se před Sověty zabarikádovalo na Ruzyni a čekalo na jejich vpád se zbraní v ruce.
Následující vývoj teď už snad aspoň v obrysech znají všichni – i ti s vyšším ročníkem narození, kteří v nedávných anketách a průzkumech věnovaných slavným „osmičkovým“ rokům tápali ponejvíce právě u roku 1968. Desítky mrtvých a zraněných hned v prvních dnech okupace, snaha spousty našich lidí o nenásilný odpor formou hovorů s cizími vojáky, kteří museli být následkem toho po pár dnech vyměněni, odvlečení tehdejšího politického vedení do Moskvy a přinucení k souhlasu s „bratrskou pomocí“ (což učinili všichni kromě jednoho). Poté odchod desítek tisíc lidí do emigrace, dokud byly hranice ještě propustné, a podobný počet vyhozených ze své práce, protože nesouhlasili. A nakonec „poučení z krizového vývoje“ a období zvané normalizace, v níž většina národa, byť se možná se skřípajícími zuby, zarytě mlčela.
Je to právě půl století a mnoho lidí, kteří osmašedesátý prožili, by na ty události raději snad ani nevzpomínali. Jenže ono je třeba vzpomínat a těm, kteří ho nezažili, připomínat, jak to tehdy bylo. Aby to nedopadlo jako kdysi v případě autora tohoto článku, který se narodil šest let poté coby normalizační Husákovo dítě. A který někdy ve svých osmi letech vyštrachal z otcovy tajné přihrádky magnetofonovou pásku (zn. Scotch), na níž byly nahrávky vysílání čsl. rozhlasu ze srpna 1968. Nevěděl, co to je. Nějaká divná nudná válečná rozhlasová hra? Nevěřil, že by ti nejlepší lidé na světě – tedy Sověti, jak jej to naučili ve škole –, mohli něco takového udělat. A pak mu otec řekl: „Tohle se stalo, než ses narodil, já ti to celé vysvětlím, ale slib mi, že o tom budeš ve škole držet hubu.“
Což byla ostatně možná i chyba tehdejšího osmdesátkového školství – události 1968 byly tabu a v učebnicích dějepisu a občanské výchovy se tento rok pojil pouze s nicneříkajícím vznikem československé federace. Oč bychom to měli zajímavější, kdyby tehdy někdo přišel s podobným vysvětlením, jež nedávno nabídl dokument Правда о событиях в Чехословакии 1968 года (Pravda o událostech v Československu roku 1968) – kde je velmi „uvěřitelně“ a s žárlivou láskou většího a silnější bratra „dokazováno“, že to všechno bylo úplně jinak.
Radek Kovanda
A nakonec se ještě podívejte na Krutý osud Češky, která zažila osmnáct let v ruských gulazích: Víte, kolikrát mě znásilnili, než jsme dojeli na Sibiř?
