I když se o ní dnes zmíní málokdo, lobotomie se ve 20. století stala legitimní alternativní léčbou duševních chorob, jako je například schizofrenie nebo těžká deprese. Vzhledem k náročnosti operace, nežádoucím vedlejším účinkům a pozdějšímu objevení antipsychotik, se tato metoda stala naštěstí zapomenutou.
Při tomto operativním neurochirurgickém zákroku dochází k přerušení nervových vláken, která spojují mozkový lalok s ostatními částmi mozku. Kromě léčby závažných duševních chorob byla lobotomie také využívána například ke zbavení pacientových bolestí zad. V naší galerii se můžete podívat na osmnáct pacientů, kteří tuto operaci podstoupili.
Lobotomie zažila svou chvíli slávy především v polovině minulého století. Pacientů, kteří měli psychické problémy, stále přibývalo. Způsobů, jak je vyléčit, však v té době nebylo mnoho. První operaci tohoto typu provedl portugalský lékař António Egas Moniz. Jeho pacientem byla tehdy třiašedesátiletá žena, která trpěla depresemi a častými stavy úzkosti. Také se u ní objevovaly známky paranoii, myslela si například, že ji chce otrávit policie. Moniz nejprve vyvrtal do její lebky dva otvory. Těmi poté dovnitř zavedl injekční stříkačku s alkoholem, který měl narušit právě nervová spojení v jejím mozku. Po výkonu operace pacientka přestala pociťovat úzkostné stavy i paranoiu. Zdálo se, že její chování ani inteligence nebyly zákrokem nijak ovlivněny. Moniz tedy lobotomii vykonal na dalších dvaceti pacientech. Část z nich byla operována již ozkoušenou metodou s alkoholem, část pak odoperoval skalpelem, určeným přímo na lobotomii. Podle lékařových slov 7 z pacientů bylo naprosto vyléčeno, 7 pocítilo částečné zlepšení a 6 zbývajících nezaznamenalo žádné změny. Výsledky publikoval v American Journal of Psychology roku 1937 a lobotomie se tak stala známou i za oceánem.
V Americe se této nové metody ujali dva tamní chirurgové. James Watts a Walter Freeman sice operaci prováděli na rozdíl od Monize ostrými a špičatými nástroji, kterými do lebky pronikali těsně nad oční bulvou, zaznamenali však na pacientech s depresemi podobné výsledky. Lobotomie se stala mediálně slavnou a mezi roky 1936 a 1975 bylo na území USA vykonáno přibližně 40 tisíc operací, v západní Evropě pak zhruba 10 tisíc. Od roku 1950 však počet provedených operací výrazně klesal, především z důvodu objevení antipsychotik, což je daleko méně invazivní způsob léčby. Sám Moniz byl v roce 1949 za objev lobotomie a založení neurochirurgie vyznamenán Nobelovou cenou za fyziologii nebo lékařství. Zemřel o 6 let později. Posledních 16 let svého života strávil na invalidním vozíku, protože ho jeden z jeho pacientů v roce 1939 postřelil.
Lobotomie se ale také setkala s četnou kritikou. Vzhledem k tomu, že u pacientů se po operaci občas objevovaly epileptické záchvaty, změny osobnosti nebo dokonce došlo k úmrtí, někteří neurologové tuto metodu odsuzovali. Lobotomii dokonce podstoupila i sestra prezidenta Spojených států Johna F. Kennedyho, tehdy 23letá Rosemary Kennedyová. Po zákroku její mentální zdraví zůstalo na úrovni dvouletého dítěte, neuměla chodit ani mluvit a pomočovala se. Rodinou byla pak před veřejností ukryta. Tento a další incident rozpoutaly diskuze na téma lékařské etiky, které později vedly k ukončení této praktiky. K tomu také výrazně přispěl veleznámý film režiséra Miloše Formana Přelet nad kukaččím hnízdem.
Michal Švehla
