I imperialističtí Britové se ve svých koloniích něčemu přiučili. Krvavou popravu kanónem s oblibou servírovali vzbouřencům a dezertérům až do 19. století. Horší smrt spirituálním Indům „dopřát“ nemohli.
Popravu kanónem praktikovali v Mughalské říši (území dnešní Indie) již v 16. století. Netrvalo dlouho a brutální exekuci si oblíbili portugalští kolonialisté, kteří popravu praktikovali v 16. a 17. století od Ceylonu, přes Mosambik až po Brazílii. Británie se však k nelidskému způsobu popravy uchýlila značně později v době, která se snad zdála být civilizovanou, o sto let později. Ve své kolonii -Britské Indii tak popravovala stovky vzbouřenců a dezertérů až do roku 1871, kdy před hlavní kanónu stanulo 65 sikhů.
Dle dobového popisu George Cartera Stenta vypadal proces takto: „Vězeň je obvykle přivázán ke kanónu, tak že se zády opírá o ústí zbraně. Jakmile kanón vystřelí, jeho hlava vyletí vzhůru nějakých dvanáct až patnáct metrů, ruce odletí doleva doprava, vysoko do vzduchu a přistanou o sto metrů dál, nohy klesnou k zemi pod ústí zbraně a torzo je doslova roztrháno na kousky, jakoby se po něm slehla zem.“
I když smrt byla zřejmě rychlá, pro Indy ať už muslimského, nebo hinduistického vyznání byla tou nejhorší možností – bez řádného pohřbu neporušeného těla, které bylo nyní doslova rozprášeno na stovkách metrech čtverečních, nemohla jejich duše vstoupit do posmrtného života. Fakt, který si Britové uvědomovali a proto se v Britské Indii tato krutá smrt stala oblíbenou formou popravy.
Před hlaveň kanónu si naposledy oficiálně stouplo jedenáct pandžíšírských rebelů roku 1930 v Afghánistánu, i když existují určité zprávy o nedávném provozování popravy kanónem extrémisty z Islámského státu.
Jan Králík