Ještě před konečným řešením židovské otázky, jak nacisté eufemisticky pojmenovali vyvraždění několika milionů nevinných lidí, se v třetí říši rozběhla systematická akce T4, při níž zemřelo na 300 tisíc postižených osob, včetně dětí.
Hitlerova vysněná idea čistého árijského Německa, které se dosáhne pomocí „rasové hygieny“ (o jejíž důležitosti se už zmiňoval v knize Mein Kampf), ještě před zrůdným holokaustem rozběhla vraždící akci T4. Jako popud posloužila prosba jednoho otce, zarytého nacisty, který se chtěl legálně „zbavit“ svého vlastního postiženého syna.
Už roku 1933 prošel v čerstvě nacistickém Německu zákon o sterilizaci, který nařizoval povinnou sterilizaci všem osobám s genetickou chorobou, do kterých se počítala schizofrenie, slepota, alkoholismus atd. (ve skutečnosti některé z nich ani nemusely být dědičné). Mnoho ze 400 tisíc sterilizovaných pak čekal ještě krutější osud – smrt.
Gerhard Kretschmar byl první oficiální obětí akce T4 (pojmenované po adrese Tiergartenstrasse 4, na které sídlilo vedení této tajné akce). Hoch se narodil slepý, pouze s jednou nohou a jednou rukou. Otec, zapřisáhlý nacista, napsal dopis samotnému Hitlerovi, v němž ho prosil o utracení tohohle „monstra“, jak vlastní dítě nazýval.
Hitler poslal na inspekci svého lékaře a budoucí mozek akce T4 Karla Brandta, který malého Gerharda posoudil jako nevhodného k žití. Tím se rozběhla masová eutanazie zpočátku pouze dětí, která probíhala tajně, neboť stále byla nezákonná, v mnoha centrech pro nemocné děti.
Nacistická propaganda štvala i proti postiženým lidem. „60 tisíc marek nás stojí tento člověk – jsou to i vaše peníze!“ hlásá zde.
O tom, zda nemocný bude žít, či nikoliv, rozhodovala tříčlenná komise. Znaménko + znamenalo smrt, – pak život. Dětem poslaným na smrt byl zpočátku tajně podáván barbiturát luminal, který po několika dnech vyvolal příznaky podobné zápalu plic. Většina rodičů se tak nedozvěděla, proč a na co jejich dítě skutečně zemřelo.
V roce 1939 se pak rozběhla ona akce T4, která se již týkala i dospělých lidí. Nová centra pro nemocné byla zbudována v bývalých nemocničních zařízeních, často v krásných budovách bývalých zámků. Prakticky se však jednalo o vyhlazovací tábor obalený v malebném pozlátku.
Pacienti byli usmrcováni všemožnými způsoby a někdy se stali i obětí lékařských pokusů. Smrtící injekce způsobovaly pomalou smrt, stejně tak i úmyslné vyhladovění. Nakonec se přistoupilo k vraždění pomocí oxidu uhelnatého v plynových komorách.
Nacisté se právem báli reakce veřejnosti, které podezřelé mizení nemocných lidí nemohlo uniknout. Program byl oficiálně zastaven na nátlak veřejnosti a představitelů katolické církve roku 1941. Skrytě však pokračoval dál až do konce války. Za oběť mu padlo na 300 tisíc lidí.
Jan Králík
