Když architekt Václav Aulický, autor geniálních, zcela kontroverzních a dodnes nedoceněných budov transitního plynovodu na pražské Vinohradské ulici a bezpochyby jedna z nejvýraznějších osobností české architektury sedmdesátých a osmdesátých let, začal v osmdesátých letech se svým dobrým přítelem a špičkovým statikem Jurajem Kozákem navrhovat Žižkovský televizní vysílač, rozhodně nemohl tušit, co ho čeká.
Nejen, že musel protrpět nekonečné souboje s tehdejšími komunistickými papaláši, kteří ho tlačili, aby postavil banální, v té době všude oblíbenou jednotělesovou „komínovou” stavbu, ale od počátku výstavby v roce 1985 se musel potýkat i s neuvěřitelně hysterickými reakcemi pražské veřejnosti, kdy zaslepení Pražané, kteří v té době uctívali jako vrchol modernity panelákovou výstavbu a výtah byl pro ně stále něčím na pomezí zázraku, nebyli ve své omezenosti schopni nahlédnout, že mezi ně právě sestoupila ukázka ultimátního high-tech designu, zcela nezasažená režimem a malostí jejich deformovaného, přízemního myšlení.
Žižkovští a vinohradští obyvatelé v bezprostředním okolí se pak navíc zmítali v zajetí středověkých představ, že se jim díky ničivé síle neviditelného záření budou rodit dvouhlavé děti a v noci jim budou vybuchovat hlavy.
Tato stavba je přitom fascinující ukázkou vítězství tvůrčího ducha, který u nás dodnes tolik chybí, nad tradičním českým kdyby a ale-ismem, který nám dodnes tolik překáží.
Je to naše Eiffelovka, která se, nedbaje přihlouplých recenzí prvoků z Tripadvisoru a troglodytních postřehů z CNN, stále hrdě svými 216 metry pne k výšinám a jako kostel naší moderní doby nám kromě televizního a telefonního signálu přináší i naději na naše budoucí spasení a osvícení.
Její překrásně oblé, svařované ocelové tvary se hrdě tyčily nad Prahou už v době, kdy i Steve Jobs telefonoval z pevné linky ve svém rustikálním domě, a vzhledem k předpokládané životnosti 150-200 let tady budou i dlouho po tom, co beznadějné satelitní vesničky ve stylu podnikatelského baroka budou dávno rozneseny na pásech bagrů.
text: Ondřej Chutný, foto: Marek Musil
