Zatímco zesnulá nevěsta již nějakou dobu leží v rakvi, výběr nic netušícího ženicha je ponechán náhodě a malé pouliční „lsti“. Budoucí vdaná žena se tak zřejmě nikdy nedoví za koho se vlastně provdala a její manžel se seznámí pouze s jejím náhrobkem.
Čínskou „svatbu duchů“ vystrojí po smrti zemřelého jeho nejbližší rodina stále dodržující prastarou tradici z několika důvodů. Nejhlavnějším ale bývá touha zajistit neprovdanému nebožtíkovi společnost v posmrtném životě, aby se nevracel do světa živých děsit své příbuzné.
Dříve se svatba duchů mohla odehrát výhradně mezi dvěma zesnulými, postupem času však stačil mrtvý jeden. Pokud například na Tchaj-vanu zemře neprovdaná dívka, umístí její rodina doprostřed ulice červenou obálku (do které se obvykle v Asii dávají darované peníze) s hotovostí, kusem vlasů a nehtů zesnulé a čeká. Jakmile obálku zdvihne svobodný kolemjdoucí seběhne se k němu dosud ukrytá rodina a oznámí mu onu šťastnou novinu – byl vybrán za ženicha pro jejich mrtvou dceru. Taková nabídka se neodmítá, jinak přinese smůlu. Většina mužů s obřadem, při kterém naštěstí v tchajvanském případě není přítomné skutečné tělo zemřelé, souhlasí a později je jim povoleno znovu se oženit. Jejich první mrtvá manželka však musí stále být považovaná za přednější.
Běžná tradiční čínská svatba.
Před několika lety se na Tchaj-wanu oženil se svou nedávno zesnulou snoubenkou třicetiletý muž. Svatební prsten navlékl na bezvládnou ruku mladé ženy ležící v bílé rakvi v obřadu podobném pohřbu a svatbě zároveň.
V Číně, kde převažuje větší počet mužů než žen je nejen pro živé, ale natož zesnulé syny rodin těžké, nalézt vhodnou nevěstu. Mrtvé manželky tak často nelegálně dodávají vykradači hrobů – aby svatba proběhla řádně, měly by být ostatky ženy vloženy do hrobu muže. V extrémních případech se někteří uchylují i k vraždám dívek. Mezi poslední patří incident z provincie Šan-si, kde je velká poptávka po mrtvých nevěstách, kvůli častým smrtelným incidentům neoženěných dělníků v uhelných dolech.
I když je přesný zrod svatby duchů neznámý, předpokládá se, že rituál vznikl v nejlidnatější zemi světa před více jak 3000 lety. Takto hluboké kořeny se těžko přetínají – přestože se prodej lidských ostatků roku 2006 stal ilegálním, dodnes mají vykradači hrobů, díky poptávce stále co na práci.
Jan Králík
