Vesmír se rozpíná, a to stále rychleji. To je převládající názor mezi většinou současných fyziků a astronomů, založený na nejmodernějších přesných měřeních, pozorováních a následných výpočtech. Jenomže tým španělských fyziků teď přichází s revoluční interpretací toho, co jsme schopni detekovat coby stále se zrychlující rozpínání vesmíru – podle nich naopak dochází ke stále rychlejšímu zpomalování času. Což zároveň znamená, že zároveň stále rychleji směřujeme k okamžiku, kdy se čas úplně zastaví.
Touhle novou teorií se nyní zabývá skupina fyziků pod vedením Josého Senovilly na Baskické univerzitě v Bilbau. O co v ní stručně a jasně jde? Představte si, že se k vám po ulici blíží sanitka se zapnutou sirénou. Jakmile vás mine, zvuk sirény se změní – její tón klesne. To je samozřejmě fyzikou již dávno prozkoumaný a vysvětlený jev, známý už z učebnic druhého stupně ZŠ (kapitola Akustika) jako Dopplerův efekt. Zvukové vlny ze zdroje pohybujícího se směrem od vás se následkem interference (vzájemného prolínání) ‚natahují‘, jsou tedy delší, mají nižší frekvenci, a tím pádem i výsledný tón vnímáme jako nižší.
Jenomže co když se v okamžiku, kdy vás sanitka minula, stalo ve skutečnosti něco jiného? Co když se v tom okamžiku ‚změnily‘ samy zákony fyziky? Co když to nebyla rychlost a její vektor (směr), které způsobily snížení tónové frekvence? Co když to byla změna v plynutí času? Pokud by se totiž v tomto případě zpomaloval sám čas, znamenalo by to, že i zvukové vlny by k vám doletěly ‚natažené‘ a s pomalejším kmitočtem. A to je v podstatě to, co se Senovillův tým snaží prokázat.
Všichni dnes „tak nějak víme“, že se vesmír rozpíná stále rychleji, protože při pozorování galaxií zaznamenáváme tzv. rudý posuv. I to je Dopplerův efekt, akorát aplikovaný na elektromagnetické (čili i světelné) záření. A ten je tím větší, čím dále od nás galaxie jsou – což znamená, že se od nás vzdalují rychleji než bližší galaxie či hvězdy.
Pokud skutečně dochází ke zpomalování času, jak to navrhují zmínění španělští fyzici, pak by měl rudý posuv, tzn. zpomalující se frekvence vlnění od rychle se vzdalujících zdrojů, naprosto jinou příčinu, než jak je to dnes obecně vysvětlováno.
Fyzici Albert Einstein a José Senovilla
Zní to možná katastroficky, ale uvědomme si, že i pokud je tahle teorie pravdivá a čas se jednou opravdu zastaví, nedojde k tomu dříve než za další miliardu let.
A rozhodně nejde jen o další „senzační a revoluční teorii“, protože dokáže uspokojivě řešit problémy, s nimiž se doposud astrofyzika potýká. Například hned ten hlavní – pokud se vesmír rozpíná stále rychleji, co to způsobuje? V tomhle okamžiku přichází ke slovu známé, ale poněkud obskurní veličiny „temná energie“ a „temná hmota“, které tvoří podstatnou část vesmíru, pro nás ovšem neviditelného. Pokud by však platila teorie o zpomalování času, pak by tyhle veličiny nebylo vůbec potřeba zvažovat a jejich tajemství by bylo rázem vyřešeno – vůbec totiž neexistují.
Struny podzimu vesmírného času
Připadá vám to divné? Ve skutečnosti je to ještě divnější. Protože tahle teorie je založena na tzv. „teorii strun“, dnes jediné známé teorii, která konzistentně sjednocuje všechny čtyři základní interakce – elektromagnetickou, gravitační a silnou a slabou jadernou sílu. Podle ní náš vesmír, nebo aspoň to, co jsme schopni pozorovat, je v podstatě povrch ohromné membrány. Ta sama existuje v hyperprostoru, který nedokážeme vnímat, nýbrž jen matematicky ‚vypočítat‘. K němu pak přes membránu vedou různé „brány“ – ta „naše“ má tři prostorové a jeden časový rozměr; ale ostatní nemusejí mít vůbec žádnou časovou dimenzi nebo jich naopak mají více, a k tomu všemu se ještě mohou v jiných „bránách“ časové dimenze měnit v prostorové a naopak. A právě to se podle španělských fyziků děje i v tom „našem“ vesmíru – jeho časový rozměr se mění na prostorový. Až se to stane, zmrzneme v čase a budeme i nadále existovat ve čtyřrozměrném prostoru.
Již dnes to zažíváme a vnímáme coby zpomalování času – ovšem tak pozvolné, že je tento jev možné pozorovat na velmi dlouhé a velké škále, tedy v rychlosti posunu celých galaxií vzdálených od nás miliardy světelných let. „Naše výpočty ukazují, že se vesmír rozpíná stále rychleji,“ říká vedoucí týmu španělských fyziků José Senovilla. „Jakékoli pozorování temné energie by mohlo být důkazem, že naše „brána“ mění svůj charakter a čas mizí.“
Zní to možná katastroficky, ale uvědomme si, že i pokud je tahle teorie pravdivá a čas se jednou opravdu zastaví, nedojde k tomu dříve než za další miliardu let.
Radek Kovanda
