Život s vojákem je plný odloučení a obav, ale také hrdosti. Dominika Matoušová, lékařka a matka čtyř dětí, se musela v minulosti vyrovnávat s absencí manžela a otce svých dětí, který sloužil na zahraničních misích. Dnes o svých zkušenostech a schopnosti přizpůsobit se náročné životní realitě hovoří otevřeně. Jaký je její recept na udržení rodiny pohromadě?
Projekt Vlčího máku Ministerstva obrany České republiky je součástí iniciativy na podporu válečných veteránů. Až do 11. listopadu probíhá kampaň, kdy si veřejnost může vlčí mák zakoupit ve fyzické podobě nebo jako digitální „DiGiMÁK“. Výnosy z prodeje vlčích máků podporují projekty, které zajišťují přímou pomoc válečným veteránům. Více informací najdete na stránkách digimak.cz.
Váš manžel sloužil hned na několika misích. Jak se vaše prožívání těchto odchodů v průběhu času měnilo – dá se říct, že jste si na to třeba postupně víc zvykla?
Nevím, zda zvykla. Spíš už člověk ví, jak to bude probíhat. Pro mě to byly vlny. Nějaký čas silně vnímáte, že tu muž není, je to intenzivní. Postupem času si začnete zvykat a snažíte se, aby to prázdno nevnímaly děti… Najedete do rutiny a děláte mámu i tátu a najednou zjistíte, že to nějak jde. Samozřejmě taky dost pomáhá, když máte zázemí v širší rodině. Čím víc se blíží pak návrat, utíká to pomaleji. Teda pro mě. Je taky rozdíl v tom, jestli máte děti, nebo ne. Odjezd muže od dětí je určitě náročnější, plyne z toho i více povinností, které vás ale zaměstnají.
Našla jste si nějaký mechanismus, jak lépe zvládat související obavy? Co byste poradila ženám, které jsou nyní ve stejné situaci?
Mně pomáhalo najít si aktivity, které mě unaví a pomohou pročistit hlavu jako cvičit, chodit ven s dětmi, běhat s kočárem… Hodně jsem četla nebo poslouchala podcasty. Měla jsem pocit, že když se zaměstnám fyzickou námahou, mám lepší náladu a klidněji se mi spalo.
Tím, že jsem byla většinu misí na mateřské dovolené, jsem měla možnost navštěvovat častěji v té době vzdálenou rodinu a nebyla jsem tak vázaná jedním místem. A vlastně se o to dost postaral i manžel – vždycky mi, asi abych se nenudila, udělal miminko a odjel. [smích]
Dost mi pomáhalo vědomí, že to tak nemám sama. Mají to i jiné ženy. A některé dokonce vychovávají děti úplně samy. Ty obzvlášť obdivuji. Takže zvládnout to jde. Najít si koníčky a těm se věnovat. Není to jen o tom to období přežít, ale taky ho žít, svět se nepřestal točit.
Vy jste lékařka, dá se tedy říct, že každý den pracujete v prostředí, které je stresující a hektické. Myslíte si, že vás tato zkušenost také nějakým způsobem připravila na situace, které přináší rodinný život s vojákem v aktivní službě? Je to podle vás výhoda, nebo to naopak byla ještě o to více náročná zkušenost?
Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela. Práce lékaře náročná a stresující je, ale jiným způsobem. Nejde asi říct, že vás to lépe připraví na soužití s příslušníkem speciálních sil nebo výsadkářem apod. Obě povolání jsou časově náročná a občas nevyzpytatelná v harmonogramu povinností. Pracovní čas se často mění a žádný týden není nikdy stejný. Zásadní je umět zareagovat na to, že to prostě nemusí být podle toho našeho plánu a nehroutit se z toho. Děti si zvykly, že jsou ve školce první a odchází poslední [smích] a starší se starají o ty mladší. Musejí pomoci, jinak by to nešlo.
Zpětně to beru jako výhodu, protože děti i mě to hodně naučilo. Nikdo už se u nás nehroutí z nepodstatných věcí, a jestli má muž nějakou služební cestu na pár dnů, už neberu jako velké odloučení. Více si sebe vážíme a dnes si chceme užít maximum společného času a víme, že to není samozřejmost. Je lepší ve všem hledat spíše pozitiva než negativa.
Měl váš manžel po příjezdu z misí potíže s adaptací na klasický rodinný život?
V rámci speciálních sil byla různá sezení manželek s psychologem, jak to může vypadat. Byla jsem zvědavá, jaké to po návratu bude. Zda to na manželovi nechá nějaké známky, ale zvládli jsme to s lehkostí a nic mimořádného jsem nepozorovala. Myslím si, že to zvládl dobře. I když jednu příhodu mám. Byli jsme v Polsku na prodlouženém víkendu, kde blízko našeho ubytování jezdil vlak, který v noci zahoukal. Manžel se po tom houkání rychle postavil a začal sahat po zbrani a vestě, než zjistil, že není v Afghánistánu, ale v klidu na dovolené. Ale to bylo asi týden po jeho návratu a pak už se to nikdy neopakovalo.
S dětmi to bylo složitější. Dcera to zvládla dobře. Nejstarší syn se během mise nechtěl s manželem bavit a po jeho příjezdu se od něho nehnul a musel s ním i na záchod. Stále se ptal, kdy táta přijde a jestli přijde. To naštěstí odeznělo zhruba do dvou měsíců.
Jak konkrétně to probíhalo u vás doma a jakou roli jste v tom sehrála vy jako jeho partnerka a matka čtyř dětí?
Jak jsem říkala, snažíte se být matka a otec zároveň a aby to děti cítily co nejmíň. Aby to nebylo smutné období. A vysvětlujete, co táta dělá a proč to dělá, aby byly děti hrdé a ne smutné, že tady není.
Máte nějaké tipy, co pomůže udržet rodinu pohromadě v tak náročném období?
Hodně dětí a koníčků. [smích]
Opravdu důležité je mít nějaké zájmy a čas aktivně žít, a ne stále čekat až… Nejlepší fyzičku jsem měla vždycky, když byl manžel pryč, měla jsem nejvíc nachozených a naběhaných kilometrů.
Jak to bylo s vašimi čtyřmi dětmi? Jak se s nepřítomností svého otce vyrovnávaly a jak jste jim vůbec aktuální stav věcí vysvětlovala? S jakými emocemi jste se musely vyrovnat?
Od začátku jsem dětem říkala, co za práci táta dělá, a snažila jsem se jim vysvětlit, proč to dělá, aby to nebrali tak, že nás opustil, ale že je to součást jeho práce. Nikdy jsem jim nelhala, že táta brzy přijde. Taky pomáhalo udělat si kalendář, kde mohly děti odškrtávat dny anebo jsme připravovaly a plánovaly společnou dovolenou po návratu, na kterou se těšily.
Také není dobré, když by muž pořád volal domů – to ten chod hodně narušuje. Je to takové hnusné to takhle říct, ale bylo to tak. Třeba Vánoce bez táty byly složité. Když manžel zavolal pod stromeček, tak jeden ze synů z toho byl tak zvláštně rozrušený, že nám volá a přitom nepřijede, že z toho měl teplotu. Lepší bylo ukázat fotku, pozdravovat a vyprávět. Na to jsme přišli až postupem času.
Moje emoce byly smutek a strach – strach o něj, o to, jak to zvládnu sama. Nakonec ale vidíte, že to zvládáte, a tak zvláštně vás to posílí.
U dětí to byl velký smutek, naštvání, zlobily se, že není doma. Po návratu neustálé předhánění o tátovu pozornost. Každé dítě ho chtělo pro sebe, ale i to se zklidnilo docela rychle. I když jak jich je hodně, tak ono je to vlastně pořád.
Foto: Ministerstvo obrany ČR
