Audie Murphy byl jedním z nejvíce vyznamenaných amerických vojáků všech dob. Jeho výkony byly tak fascinující, že o něm byl v roce 1955 natočen film podle autobiografie. Ve filmu hrál sám sebe. A tento film byl do uvedení Čelistí nejvýdělečnějším filmem společnosti Universal.
Přitom začátek jeho života moc slibnou vojenskou ani filmovou kariéru nesliboval. Narodil se v roce 1924 do chudé texaské rodiny se statkem jako šesté dítě z dvanácti. V roce 1936 otec rodinu opustil, matka zemřela v roce 1940. Audie tak musel ve svých šestnácti mít několik zaměstnání a lovit zvířata, aby rodinu uživil. Když se ovšem Spojené státy ocitly ve válce, viděl v tom mladý Audie, stejně jako mnoho dalších mladých mužů, příležitost.
S vidinou peněz se začal hlásit do všech částí armády. Problémem u rekrutovacích středisek ale nebyl jen jeho nízký věk. Byla to i jeho výška, protože Audie měřil jen 166 centimetrů a vážil pouhých 50 kilogramů.
Jeho sestra mu ale poskytla falešné čestné prohlášení, že je mu 18, a tak ho armáda vzala do svých řad 30. června 1942. A už 20. února 1943 byl s 3. pěší divizí poslán do severní Afriky.
Zde Audie boj nezažil a v podstatě až do dalšího léta se v Africe tak trochu poflakoval. Změna přišla až po spojeneckém vylodění na Sicílii a následně při bojích v Itálii, kde byl povýšen na seržanta. V Itálii se osvědčil jako výborný a neohrožený voják v mnoha dílčích přestřelkách, ale největší momenty měly teprve přijít.
Jeho divize se vylodila v roce 1944 v jižní Francii a 15. března přišel jeden z poněkud větších Audieho kousků. Při postupu se svojí jednotkou přes vinici se on i jeho vojáci ocitli pod německou palbou. Audie sám zlikvidoval dva Němce a dalšího zranil. O chvíli později z asi 90 metrů vzdáleného domu vyšla ven skupinka Němců mávající bílými prapory. Když se přiblížili, ukázalo se, že jde o léčku. Okamžitě na Audieho a jeho nejlepšího kamaráda začali střílet. Audieho kamarád na místě zemřel.
Seržant to ale nenechal jen tak a Němce střelbou zlikvidoval. V ten moment na něj ale započalo palbu skryté německé kulometné hnízdo. Místo toho, aby se stáhl jako kdokoli jiný, přímo na něj sám zaútočil. Posádku hnízda přemohl, vzal jim kulomet a z této pozice rozstřílel další hnízdo. Tento postup zopakoval ještě u dvou dalších kulometných německých pozic. Byl vyznamenán křížem za vynikající službu.
V celé jižní Francii řádil velmi přísným způsobem a sbíral vyznamenání za vyznamenáním. Sám likvidoval odstřelovačské týmy Němců, jindy na ně s pomocí rádia naváděl dělostřelectvo, zatímco byl pod palbou.
Jeho největší výkon ale přišel až 26. ledna 1945, kdy v městečku Holtzwihr museli Audie a jeho jednotka čelit tvrdému německému protiútoku. Problém byl v tom, že Audieho jednotka byla po předchozích bojích zcela zdecimovaná. Ze 128 vojáků v rotě mu jich zbylo 19. Nadějí byly dva stíhače tanků M-10 a očekávaný příchod posil, které měly pokrýt jeho křídla.
Toho rána se ale k jeho pozici začali blížit Němci. Přicházeli dřív, než se čekalo, a posily nemohly dorazit včas. Proti síle tří německých rot doprovázených půltuctem Tigerů neměli Američané pod Audieho velením šanci.
Oba stíhače tanků se změnily v hořící trosky a Audie přikázal svým mužům, aby se stáhli dozadu. Místo toho, aby šel s nimi, vyskočil na hořící trosky zničeného M-10 a zcela odkrytý nepřátelské palbě začal střílet z přimontovaného kulometu. Současně stíhal rádiem přivolávat na postupující Němce dělostřeleckou palbu.
Rozpoutalo se opravdové peklo. Audie střílel po Němcích, kteří se na něj hnali ze všech stran, dělostřelecké granáty vybuchovaly všude kolem. Sám byl raněn střelou do nohy. Zanedlouho byly německé ztráty tak velké, že se německé Tigery musely stáhnout, protože zkrátka už neměly dostatečnou podporu pěchoty na postup městem. Když našemu hrdinovi v kulometu došly náboje, seskočil z tanku, došel pro svoje muže (tank mezitím vybuchl) a společně zbytky Němců zahnali na úprk.
Za tento výkon obdržel Medaili cti, nejvyšší americké vojenské vyznamenání. Za celou službu získal různých vyznamenání, řádů a medailí 38. Po návratu do vlasti se stal filmovou hvězdou a hrál v mnoha úspěšných filmech.
Jeho příběh má ale i odvrácenou stránku. Po válce trpěl, stejně jako milióny dalších vojáků, posttraumatickou stresovou poruchou. Spal s pistolí pod polštářem a kvůli nočním můrám se neustále budil. Byl závislý na prášcích na spaní, což mu způsobovalo takové problémy, že se jednou na týden zavřel na hotelovém pokoji, úplně sám a bez prášků, aby se závislosti zbavil.
Byl jeden z prvních, kteří začali o posttraumatické stresové poruše a mentálních problémech vojáků a veteránů veřejně mluvit, a poslal americké vládě dopis, aby se tímto problémem více zabývala. Jeho největším dílem je i tak otevření tématu duševního zdraví a duševních poruch. Jak sám říkal, z války se snažil hodně zapomenout. A když po něm senzacechtiví novináři vždy loudili, jaký jeho zážitek za války byl nejvíce vzrušující, odpovídal: „Byl to den, kdy jsem se dozvěděl, že je mír.“
Příběh Japonského vojáka se srdcem ze železa, který bojoval ještě 29 let po kapitulaci císařství, čtěte zde.
Jaroslav Cerman
