Socialistické koupelny měly svá specifika. V panelácích byly součástí tzv. bytového jádra, a proto se v nich prakticky nedalo hnout. Místo obkladů byly často vybaveny šedou umakartovou stěnu. Standardem byla plechová vanu nebo umyvadlo, které často přesahovalo do vany. Zavzpomínejte s námi, jak jsme se mydlili za socialismu.
Mladší ročníky si jistě rozpomenou na to, jak se jako malé dětičky cachtaly v plechové vaně. A přes důrazné varování babičky či maminky: „Necákej okolo“ byla pěna a voda po celé koupelně! Starší ročníky zase mohou vzpomenout na nepřekonatelné přístroje, které mnohdy ještě dodnes běží. Jdeme se tedy podívat na všechny ty hygienické potřeby, udělátka a vychytávky doby minulé.
Hůře než paneláky na tom byly staré domy, kde koupelny někdy nebyly vůbec. Za hygienou se tak muselo vyrážet do městských lázní. Případnou alternativou byl kotel na uhlí. V něm se muselo s dostatečným předstihem zatopit, aby byla k dispozici teplá voda.
I ten, kdo si chtěl vybudovat novou koupelnu a obložit ji dlaždičkami, to však neměl snadné. Obkladačky stejně jako baterie byly, jako dlouhá řada jiných artiklů, vysoce nedostatkovým zbožím. Monopolní výrobci totiž nestačili pokrývat poptávku.
Kdo pamatuje na paní Jechovou z Kulového blesku, ví, že ani pračky nebývaly běžnou součástí výbavy domácností. Proto v domech existovaly společné prádelny a sušárny. Nebo půdičky, kde se to mohlo pěkně věšet.
Jan Korda
