Jako šestiletý utekl do hor, aby se nemusel vracet ke svým agresivním příbuzným a raději si našel rodinu novou – až do svých devatenácti let žil spolu s vlčí smečkou.
Španěl Marcos Rodríguez Pantoja ještě jako malé dítě přišel o matku, vlastní otec ho pak prodal postaršímu pastevci. Jeho nový život naštěstí netrval dlouho, horský otrokář zanedlouho zemřel a mladý Marcos se rozhodl raději utéct do divokých hor Sierra Morena, než se vrátit do náruče své nové tyranské macechy.
To, co ho pastevec stihl v divočině naučit, chlapcův přirozený smysl pro přírodu a inteligence mu stačily pro přežití. Uměl vyrábět a klást pasti na malá zvířata, dokázal si podojit divoké kozy a hlavně pozoroval chování zvěře – co vyhrabala a sežrala, jedl také.
Nezapomenutelné a hlavně neuvěřitelné pouto si vytvořil se smečkou vlků. Začalo to nevinnou hrou. Jednou se totiž ocitl v jeskyni plné vlčat bez dozoru vlčice. Po hrátkách s malými štěňaty Marcos, tehdy ještě stále dítě, usnul vyčerpáním. Když se vzbudil, stála u něj vlčí matka, která se zrovna vrátila s úlovkem k hladovým vlčatům. Zuřivé vlčí výhružky nakonec vystřídal něco jako mateřský instinkt – v jeskyni totiž nebyla hladová jenom ona vlčata. Až se všechna nasytila, dostal kus masitého žvance od samotné vlčice i Marcos. A nejen to! Místo očekávaného kousnutí se Marcos nakonec dočkal i lásky, vlčice ho začala konejšivě olizovat. Od té doby se prý stal plnohodnotným členem smečky.
Postupem času opustil všechny lidské návyky. V divočině je nepotřeboval. Slova nahradilo vytí a jiné zvířecí zvuky. Když se cítil opuštěně, zvolal některým z naučených nelidských zvuků a čekal na zvířecí odpověď z dálky – nějaké se mu vždy dostalo a Marcos mohl zas v klidu spát.
Všemu nastal konec roku 1965. Po jedenácti letech kompletní izolace v horách mezi vlky našlo devatenáctiletého Marcose španělské četnictvo. Do civilizace ho museli přemístit násilím spoutaného a umlčeného. Kousal a vyl jako vlk.
Do své péče ho vzaly místní řeholnice s cílem naučit ho znovu správně mluvit, chodit a jíst. Oproti ostatním „vlčím dětem“ Marcos dělal rychlé pokroky, přece jen žil do svých šesti let mezi lidmi.
Návrat do civilizace pro něj nebyl lehký. Naučil se sice mluvit, jíst a chodit, ale jeho důvěřivá povaha nenavyklá na podlé lidské chování ho stála hodně zklamání. Kdyby mohl, raději by zůstal v horách mezi vlky – život mezi lidmi ve městě je prý mnohem horší než život mezi zvířaty.
Tomáš Ospalý
