Už 26. března vychází nová kniha ŽIVOT V KLECI, která čtenáře zavede do zákulisí těch nejprestižnějších MMA zápasů v Česku. Jedná se o autorský počin dvojice nejpovolanější – sportovního novináře Libora Kalouse a profesionálního zápasníka Dana Bartáka. Jak se zkušený fighter dostal do role spisovatele? A půjde o knihu pouze pro zasvěcence? Napoví nejen rozhovor s jedním z autorů, ale i ukázka ze samotné knihy.
Proč jste se rozhodl napsat knihu ŽIVOT V KLECI?
Kniha Život v kleci není primárně můj nápad, ale pana Tychtla z nakladatelství XYZ. Bavili jsme se o tom udělat knížku o MMA, kde by se objevily i mé blogy, které píšu od roku 2016. Ale chtělo to něco víc. Tak jsme je spojili s mým vyprávěním o začátcích MMA v České republice.
Co vás více naplňuje – psaní, trénování?
Naplňuje mě obojí. Každé trochu jinak. Psaní znamená být sám, ve víru myšlenek. Popravdě jsem rád sám. Trénování je úplný protipól, druhá strana mince. Mám radost, když můžu předávat své zkušenosti a kdy jsou následně přetaveny v úspěch, ať už má jakoukoliv podobu.
Jaký je vás největší sportovní zážitek za více než dvacet let?
Zážitků mám hodně, a nejen z oblasti MMA. Rád vzpomínám na svoje zápasy, na působení v UFC. Rád vzpomínám třeba i na vítězství Sparty nad Barcelonou, které jsem sledoval jako divák přímo na stadionu.
Kdo patří mezi největší jména českého MMA?
Jiří Procházka, David Dvořák, Karlos Vémola, Michal Martínek, Viktor Pešta, Magdalena Šormová.
Co se o nich v knize dozvíme?
To bych nerad prozrazoval.
Kdo je největší český současný zápasník MMA a kdo tento sport nejvíce propaguje?
V tuto chvíli je nejlepším zápasníkem Jirka Procházka. K výšinám ho ale nakopnul Karlos Vémola.
Proč by si měli čtenáři koupit ŽIVOT V KLECI?
Čtenář se dostane pod pokličku českého MMA. Zachytí jeho vývoj z takřka undergroundového sportu, až po fenomén dnešních dnů.
A zde si můžete přečíst úryvek z knihy ŽIVOT V KLECI:
Časy, kdy se kopalo do koulí
Zápasy v pravěku? Dnes to tak vypadá, ale těžko odhadovat, co si budeme říkat za dvacet let o současných fightech, proto bych radši nesoudil.
Než bojovník před dvaceti lety vkročil do zápasu, musel projít určitým procesem, ale byl to prostě punk na pohodu. Před zápasem se vážilo, ale nějak extra se pár kilo nebralo. Šlo spíš o to, aby ti kluci byli plus minus stejní. Dopředu jsme věděli, jakou váhu jdeme. Pamatuji si, že když jsem šel poslední zápas v kariéře, měl jsem mít 65 kilo, ale o něco jsem převážil. Bez větších problémů mě nechali jít, nic se nerušilo, nemusel jsem shazovat. Zřejmě i proto, že se vážilo v den zápasu, pár hodin před ním. Určitá tolerance tedy být musela.
Co se týče zázemí a šaten, tohle bylo jednoduché. Jen pro představu: Měli jsme k dispozici jednu velkou místnost pro všechny, tedy hlavně na Brumlovce. Soupeři se normálně viděli, koukali na sebe, převlíkali se vedle sebe, rozcvičovali. Dnes jsou rivalové zvlášť, aby se nemohli pozorovat, něco odkoukat a jeden druhého znervózňovat. V zápasech jde o daleko víc než tehdy, o velké peníze, proto jsou stres a nevraživost namístě. Představte si, že by Conor McGregor a Nate Diaz spolu seděli v jedné šatně. Nemyslitelné! Porvali by se dřív, než by vlezli do klece. Někteří lidé by takovou blízkost psychicky nezvládli, vypěnili by a doktor by měl práci ještě před začátkem turnaje. Tenkrát bylo vše víc na pohodu. Samozřejmě jsme se chodili lapovat někam jinam, když byl prostor, aby nás soupeř neviděl. Nikdo nechtěl ukázat, jaká esa schovává v rukávu. Chodba, ulička před záchodem, chodilo se i ven. Rozcvičovalo se všude, kde se dalo, což se děje na menších turnajích vlastně pořád.
Když je možnost, zavřete dveře, pokud je někdo otevře, přichází nepřátelské pohledy. Nikdo nechce nikoho pustit do kuchyně, zvlášť když panuje nervozita a testosteron mlátí do stropu. Toho je na turnajích vždycky plný hrnec a člověk nemůže dopředu vědět, co se daný večer uvaří. Po vážení se šlo samozřejmě za doktorem, ten provedl základní prohlídku. Tady musím zmínit svého jmenovce, MUDr.Martina Bartáka, pozdějšího ministra obrany, který mě nejen prohlížel, ale po jednom zápase i šil. Jenom pár štychů nad okem, nic hrozného, vzpomínka i jizva však zůstávají celý život.
Koho z vás šil ministr? Celá akce se pochopitelně neobešla bez moderátora, kterým nebyl nikdo jiný než Pepa Melen. Dříve narození si ho budou pamatovat díky písničce Ne, pětku ne. Samozřejmě nemohli chybět ani rozhodčí. Ti naši si přezdívali Bimbo a Bubo. Velký a ještě větší. Martin Vondrášek a Aleš Hradecký. Aleš byl obrovský, měl přes sto kilo a převyšoval většinu zápasníků. Ten také šéfoval a vysvětloval pravidla, kterých v té době moc nebylo. Hodně věcí z tehdejších dob už se dnes nesmí. Některé možnosti by vás možná ani nenapadly, tenkrát ale byly povolené. Třeba tahání za vlasy, čehož jsem, pokud byla možnost, využíval. Soupeře jste víceméně mohli bouchat či kopat, jak se vám zlíbilo a kdy se vám zlíbilo. Mohl klečet, stát, válet se. Snad jen do páteře se nemohlo. Bylo povoleno útočit na genitálie, čehož jsem také využíval. Musíte si uvědomit, že jsem trénoval i sebeobranu zvanou Wing Tsun. Na reklamních plakátech jsme tehdy měli heslo Nekopeme výš, než je nutné a obrázek s mužem ležícím na zemi a držícím se v rozkroku. A tak jsem tohle heslo dodržoval i v zápasech.
Pravdou je, že se nejednalo o moc účinnou techniku. Všichni měli kovový chránič, a tak jsem si spíš sám ubližoval. Po každém zápase jsem míval okopané nárty, což bolelo a celkem blbě se potom několik dnů chodilo. Pamatuji si, že při posledním fightu se soupeř divil, když jsem mu jich pár mezi nohy poslal. Chlapi si tohle umí představit, tu bolest, když vám cinkne v mužském pokladu. Zvláštní bylo, že s posledním soupeřem to nic nedělalo, jen nechápal, že se to smí. I z tohoto důvodu se zdá pochopitelné, že na tyhle zápasy lidi koukali jako na pouliční rvačky. Pravidla před dvaceti lety byla, jen ne tak přísná. A když je něco povoleno, proč toho nevyužít a nenajít slabinu soupeře? Tohle platí dodnes a všude.
Dan Barták – trenér MMA, bloger, spisovatel
- Dvojnásobný mistr České republiky ve Vale Tudo.
- Držitel prvního technického stupně Wingtsun.
- Dopisovatel časopisu o bojových uměních a sportech Fighter’s magazin.
- Trenér boxu ČBA třetí třídy.
- Držitel černého pásu v BJJ.
- Držitel Shooters MMA licence.
- Mistr Evropy v BJJ.
- Trenér MMA CAMMA 3. třídy.
- MMA trenér roku Čech a Slovenska za rok 2014.
- Druhé místo v anketě Bloger roku 2016
Dan Barták začal s bojovými sporty v roce 1988, a to s karate. Poté na více jak jednu dekádu zakotvil u Wing Tsun, ve kterém získal první technický stupeň. V této době se také chvíli věnoval thajskému boxu u Jana Vávry, ale hlavně začal zápasit ve Vale Tudo, předchůdci dnešního MMA. Ve Vale Tudo získal v roce 1999 a 2000 dva tituly mistra republiky. Celkem vybojoval jedenáct zápasů, z nichž pouze jednou odcházel poražen. K dalším jeho sportovním úspěchům patří dva tituly na WFK BJJ open, prvenství na Czech BJJ open, vítězství v kategorii gi a no-gi purple belt na mistrovství východního Německa. Mezi jeho největší úspěchy patří zařazení mezi osmičku nejlepších gladiátorů desetiletí v roce 2007, titul mistra republiky v grapplingu z roku 2008 a titul mistra Evropy BJJ z roku 2010.
Za svoji trenérskou dráhu vychoval řadu skvělých zápasníků. Mezi jeho největší úspěchy bezesporu patří deset profesionálních titulů MMA (tři na GCF – Viktor Pešta, Filip Macek, Vít Vávra a dva na YBN – Stanislav Futera, Jiří Paluska, jeden na Aggrelinu Ondřej Skalník, jeden na UKFC Ondřej Skalník, dva na WWFC Magdalena Šormová a jeden WASO Viktor Pešta), a několik amatérských titulů v Čechách a na Slovensku.
Jako reprezentační kouč dovedl Jana Gottwalda k třetímu místu na amatérském mistrovství světa MMA v Minsku a Jana Václavka k třetímu místu na amatérském mistrovství Evropy v Praze a Nguyen Mahn Cuonga k třetímu místu na amatérském mistrovství Evropy v španělské Guadalajaře. Jeho svěřenec Viktor Pešta zápasil v nejprestižnější MMA organizaci světa UFC. Podle internetového portálu Fight Club News byl vyhlášen nejlepším MMA trenérem Čech a Slovenska za rok 2014.
Mimo světa bojových sportů se také věnuje psaní povídek, které především publikoval v knižní antologii českého hororu nebo internetovém časopise Howard. Vyšly mu dvě knihy v roce 2004 Na útěku a loni Stinná místa.Další informace o něm můžete najít na www.danbartak.cz nebo sociálních sítích facebook, twitter, instagram. Jeho povídky pak naleznete na wattpad.com
