Gigantický projekt „Transpolární magistrály“ padl spolu se svým stvořitelem – Josefem Stalinem roku 1953. Dnes z monumentálního plánu, jehož výstavba stála mnoho vězeňských životů, zbyla rozlehlá železniční kostra táhnoucí se krajinou přes několik stovek kilometrů.
Roku 1947 se rozjel Stalinův ambiciózní nebo spíš šílený plán spojit železniční tratí dvě sibiřská města Salechard a Igarka. Z jakého důvodu se rozhodl propojit zrovna tyto dvě provincionální města nepříliš velkého významu, ležící uprostřed nehostinné a neobydlené krajiny, zůstává dodnes záhadou. Snad se jednalo o rozhodnutí strategické.
Pracovní silou se stali především političtí vězni nasazení z pracovních táborů gulag. Těch bylo dle odhadů až sto tisíc. V těžkých podmínkách pracovali muži, ženy i sotva dospělí lidé. Krutá zima s teplotami klesajícími až k minus 50 stupňů Celsia mohla trvat i dlouhých osm měsíců. Ani léto však nepřineslo úlevu – oblaka komárů doslova pojídala vězně za živa.
Během šesti let se podařilo dokončit 600 kilometrů trati, rozdělené na dva a úseky – západní (Stavba Gulagu č. 501) a východní (Stavba Gulagu č. 503) z plánovaných 1297 km. Absurdní výstavbu ukončila až Stalinova smrt roku 1953. Tou dobou již padly železniční trati Salechard–Igarka za oběť tisíce životů. Přesné záznamy o počtu úmrtí v důsledku její stavby sice neexistují, ale někteří z odborníků mluví o celé třetině z nasazených vězňů.
Části opuštěné a nikdy nedokončené trati stojí uprostřed sibiřské tundry dodnes, v některých částech je lemují strážní věže nebo dřevěné vězeňské baráky, upomínající na dávné osudy zapomenutých životů z „Mrtvé trati“.
Jan Králík
