Zvířata, včetně žen, a dokonce i mužů, se postupem času dokážou dokonale přizpůsobit i zpočátku velmi nepřátelskému prostředí. Problém nastane tehdy, když se prostředí změní velmi zásadně a rychle. Tam evoluční adaptace selhává. Je to názorně vidět u krokodýlů, kteří se náhle ocitli ve světě lidí, jak o tom vydal svědectví japonský ilustrátor Keigo.
Možná vám to přijde jako nadsázka, ale zase úplně to nadsázka není. Je to totiž poměrně výstižný obraz situace nás, lidí, kteří si prostředí zcela zásadně, bez uvážení a rychle změnili sami. Anatomicky a fyziologicky člověk opravdu není uzpůsoben pro sezení a zírání do monitoru, vystávání ve frontě na poště či poklikávání myší. Psychika člověka je zcela nevhodně konstruovaná pro život v davovém prostředí měst, pro monotónní celodenní zaměstnání, pro monogamii, a další aspekty našeho světa.
Jistě, ačkoli se nedokážeme pohotově adaptovat fyzicky, dokážeme se adaptovat kulturně. Máme řeč, zásady slušného chování, dopravní předpisy, umění ignorovat lidi kolem, báječnou schopnost lhát, fantazii, drogy a podobné vynálezy, které nám umožňují přežít a vzájemně se zvlášť trýznivým způsobem nezabíjet. Ale ono, jak se říká, vocamcaď pocamcaď. Jak dobře postřehl Robert Ervin Howard, autor Barbara Conana, i další prozíravci, slupka civilizace je velmi tenká.
Přizpůsobit se okolí, a tedy přežít, je zásadní problém. Změny před námi mají náskok.
Krokodýl jsme my.
Petr Bílek
A teď si přečtěte, že nevěra je přirozená a je potřeba s ní pracovat.
