Ve srovnání s rokem 2003 je dnes masivních požárů přírodních porostů celosvětově o 25 % méně. Může za to ve významné míře lidská činnost a s ní spojený ekonomický růst. Shodují se na tom satelitní pozorování NASA a analýzy časopisu Forbes.
„Svět hoří.“ Nebo „Plíce planety hoří, svět se bouří.“ Případně „Svět zasáhly ničivé požáry, náš ‚dům‘ hoří.“ Takové a ještě katastrofičtější titulky zaplavují světová i naše domácí média od druhé poloviny srpna. Pár týdnů předtím se podobně apokalypticky hovořilo o nezvladatelných lesních požárech na Sibiři a v živé paměti máte jistě též hořící lesní porosty v Kalifornii, bezprostředně ohrožující na životech tisíce tamních obyvatel.
A to vůbec nemluvíme o tom, protože se o tom v médiích téměř vůbec nemluví, že další a co do rozlohy a vydatnosti daleko mohutnější požáry, zuří v současné době v afrických savanách či v indonéských pralesích. Co s tím? Nic! Nebo aspoň něco málo – dát si něco studeného (do hrdla, hlavu a kolem noh) a kouknout se na „tvrdá data“.
Odhlédněme teď od faktu, že u významné části lesních biotopů po celé planetě jsou požáry přirozenou součástí cyklu „zániku a následné obnovy“. Dochází k nim pravidelně různými samozápalnými mechanismy, jako jsou třeba kapky smůly fungující na principu lupy nebo produkce látek, které při určité koncentraci a styku se vzdušným kyslíkem začnou hořet. Nás ale zajímají antropogenní, tedy lidmi vyvolané požáry. Jimž se kdysi říkalo – a dodnes to používáme jako místní pojmenování měst a obcí – žďáření.
Co dnes zažívá Brazílie a další části světa, to asi kdysi dávno zažívala i Evropa. Aby měli lidé co jíst, vypalovali (žďářili) lesy, na nichž pak zakládali pole a pastviny. Mimochodem, podíváte-li se na cca sto let staré fotky z dnes tak utěšeně zalesněného okolí Prahy, uvidíte zcela holé kopce – výsledek pravidelného spásání. Bez něj se během pouhých pár let stane z louky díky rychlému růstu náletových dřevin opět hustý les. V Brazílii nebo v Africe je to ovšem ještě trochu jinak, protože zde pralesní dřeviny rostou daleko rychleji a urputněji. A farmáři tak přistupují k osvědčenému rychlému a radikálnímu kroku – vypalování. V drtivé většině tím však vůbec neničí původní prales, pouze čistí své stávající zemědělské pozemky. Stále více však od téhle ‚primitivní‘ praxe ustupují a nahrazují ji čistější a efektivnější strojovou mechanikou.
Takže ve skutečnosti, jak potvrzují i analýzy satelitních snímků NASA, se za posledních šestnáct let (od roku 2003) zmenšily pravidelně vypalované plochy o čtvrtinu, tedy o 25 %. V Africe za toto období naopak přibyla (pra)lesem porostlá plocha o výměře sedmi set čtverečných kilometrů, což je přibližně rozloha Texasu neboli devíti Českých republik. A další „reforestované“ plochy se globálně za posledních 35let rozrostly o rozlohu Aljašky, což je téměř dvaadvacet Českých republik.
Když to tedy shrneme:
Za posledních 15 let se vypalování lesů snížilo o 25 %, tedy o celou čtvrtinu. Ekonomický růst = více mechanizace v zemědělství = snižování rizika požárů vyvolávaných lidmi. Ergo – lidská činnost v tomto směru bojuje (byť možná neúmyslně) proti změnám klimatu, námi pojímanými jako negativnímu, a v důsledku tak vede k nižší produkci oxidu uhličitého a polétavých prachových následkem hoření přírodních porostů.
Otázkou zůstává, proč je současný globální mediální narativ poněkud odlišný od této prokazatelné skutečnosti.
