Svítí už přes milion hodin. Tisíckrát déle, než je dnes deklarovaná životnost daleko modernějších světelných zdrojů. Záře produkovaná jejími elektřinou rozžhavenými vlákny osvěcuje prostory jedné celkem obyčejné malé hasičárny v kalifornském Livermore. Pro místní je to symbol jejich města, pro svět symbol výrobních a obchodních praktik, které půjdou asi jen těžko změnit.
The Centennial Bulb neboli Stoletá žárovka. Nejdéle svítící objekt vyrobený člověkem, když nepočítáme „věčná světla“ na posvátných místech světových náboženství, která však bylo třeba již mnohokrát oživit pomocí sirek či zapalovače, když zaúřadovala lidská nedbalost či vítr. Stoletá žárovka ale bez jakýchkoli vnějších zásahů, pouze se stabilním přísunem elektrické energie, svítí nepřetržitě již od roku 1901 – vyjma jednoho krátkého intervalu v roce 1976, který trval pouhých 22 minut.
Odkud se tahle neuvěřitelná žárovka vzala a jak je možné, že dokáže svítit takhle dlouho? Vyrobila ji společnost Shelby Electric Company v americkém Ohiu na konci 90. let 19. století. Do Livermore se dostala v roce 1901, kdy ji zakoupil Dennis Bernal, majitel místní elektrárenské a vodárenské společnosti. Ještě toho roku ale společnost prodal a vedle dalších věcí věnoval i tuhle žárovku místnímu hasičskému sboru.
Vlákno se již značně ztenčilo a z 30 wattů produkuje jen čtyři
Pak během krátké doby změnila několikrát místo – svítila v přístřešku, kde byl zaparkován vůz s hasičskými hadicemi, poté se přesunula do garáže a pak do místní radnice, ale nakonec ji natrvalo instalovali v hasičárně č. 6. Postupem času se z ní stal jeden ze symbolů města a zdroj pýchy tamních obyvatel. Ze svého počátečního výkonu 30 wattů sice zeslábla na dnešní čtyři, ale stále svítí – víc jak 116 let a milion hodin.
U příležitosti milionté hodiny nepřetržitého svícení „stoleté žárovky“ byla v roce 2015 uspořádána v Livermore bujará oslava.
Již v roce 1972 jí Guinnessova kniha rekordů udělila titul „nejtrvanlivější světelný zdroj“ a dnes je uváděna coby „nejdéle svítící světelný zdroj na světě“. Sledovat ji můžete prostřednictvím této živé webové kamery.
Nejpozoruhodnější na téhle žárovce je ovšem to, že na ní ve skutečnosti nic zas tak pozoruhodného zjevně není. Její konstrukční útroby sice nikdo neprozkoumal, protože ono se to ani nedá, když je pod proudem a svítí, ale podle všeho se nikterak neliší od jiných žárovek, které tehdy Shelby Electric Company vyráběla. Ostatně všechny žárovky z této doby mívaly daleko delší životnost, než jaká je obvyklá dnes.
Graf vývoje délky životnosti průmyslových výrobků mezi lety 1926 až 1933
Jak je to možné? Protože tahle i všechny podobné žárovky byly vyrobeny v době, kdy ještě společnosti vyrábějící osvětlení nezačaly s výrobními manipulacemi, které vedou k umělému zkrácení životnosti žárovek – k tomu přistoupily až ve 20. letech minulého století. Tedy aspoň taková tvrzení se dnes stále častěji objevují.
Tehdy největší společnosti zabývající se výrobou žárovek, jako byly dodnes známé značky Philips, Osram a General Electric, se setkaly roku 1924 ve švýcarské Ženevě, kde zformovaly tzv. Phoebus – kartelové sdružení globálního dosahu. Na něm se dohodly, že životnost žárovek bude nastavena na 1000 hodin, a kdo ze členů by tuto hranici nerespektoval, platil by vysoké pokuty.
Tento krok byl oficiálně vysvětlován tím, že se tím zvýší výkon žárovek; ve skutečnosti však chtěli výrobci jen vydělat více peněz na zákaznících tím, že je přinutí kupovat si opakovaně a častěji jejich zboží, když to staré „shoří“.
„Šlo výslovně o snahu kartelu snížit životnost žárovek za účelem zvýšení zisků,“ tvrdí Markus Krajewski, kulturolog a historik médií z Basilejské univerzity, který kartel Phoebus hlouběji studoval.
A přestože se Phoebus pár let po svém založení zase rozpadl – částečně kvůli státním zásahům, částečně kvůli ‚nekalé konkurenci‘ malých výrobců, kteří tvrdošíjně i nadále prodávali levnější žárovky s delší životností – , jím vytvořené průmyslové ‚normy‘ si začly žít vlastním životem. Stalo se z nich tzv. „plánované zastarávání“ (planned obsolescence), kdy je zboží vyráběno tak, aby mělo kratší životnost, díky čemuž mají výrobci větší tržby.
Tento obchodní model přišel do módy již během velké meziválečné krize, nedlouho po vzniku kartelu, a jeho cílem bylo primárně zvýšit zaměstnanost tím, že se uměle zvýší výroba. Postupem času se z něj ale stal nástroj primárně jen na zvyšování zisků a dnes je, což je vidět na každém kroku, poměrně běžnou praxí. Mnoho společností vyrábějících spotřebiče a jejich obslužné technologie vytváří hard- i software, který se nesnadno (či příliš draze) opravuje, resp. který s dalšími aktualizacemi a vylepšeními přestává být kompatibilní s předchozími ‚zastaralými‘ modely. Lidé jsou dnes nuceni kupovat si nové výrobky daleko častěji než lidé kdykoli v minulosti. A výrobci tak ve srovnání s historickými dobami také logicky vydělávají více peněz.
Uhlíkové vlákno, které tehdejší společnost Shelby Electric Company vyráběla podle dodnes tajného „receptu“
Podle Tima Coopera, profesora Nottingham Trent University, který vede dlouholetý výzkum v oblasti udržitelného designu a spotřeby, je jedinou cestou k vyřešení tohoto problému státní zásah. Jako byly kdysi nastaveny umělé limity maximální živostnosti, je naopak teď zapotřebí nastavit limity minimální trvanlivosti, opravitelnosti a ‚vylepšovatelnosti‘ – čehož se dá prý jednoduše dosáhnout nižším zdaněním práce a vyššími zdaněním energií.
Na druhou stranu podotýká (a uznává), že tyto kroky by vedly ke krátkodobému poklesu ekonomického růstu, čili jako součást volebního programu není tahle věc pro politiky vůbec lákavá. Jenomže pokud se taková, byť zpočátku asi drastická opatření regulující výrobní trh nezavedou, budeme si stále, pravidelně a zbytečně často pořizovat věci, v nichž je „zabudována předčasná smrt“. A budeme si domů kupovat jednou za rok či každých pár let nové žárovky, navzdory skutečnosti, že žárovky – i když tedy dnes už jen jedna, vyrobená před víc jak sto dvaceti lety, dokáže svítit tisíckrát déle.
Radek Kovanda
A tady se podívejte na 3000 let starý meč z doby bronzové, který má stále ostrou čepel.
