S Tomášem Kožíškem jsme se seznámili přesně před 5 lety. Le Premier byl v začátcích a Thomas‘s Barber Shop sbíral první úspěchy. Bylo to krátce po jeho vystoupení v Show Jana Krause, kterým Tomáš de facto odstartoval současný boom barber shopů nebo chcete-li pánských holičství v Česku. Dostal jsem tehdy nápad, že by nás mohl doporučovat svým zákazníkům. Prostě jsem chtěl využít jeho úspěchu k popostrčení Le Premier. Nicméně místo nějaké hluboké byznysové spolupráce jsme se stali kamarády. Tady je příběh nejlepšího holiče v Česku.
Musím začít tvojí oblíbenou otázkou. Jak tě vůbec napadlo otevřít si barber shop?
Co tam máš dál?
Ne, vážně, proč ses vyučil holičem?
Bylo mně 15 let, já jsem vůbec netušil, co budu v životě dělat. Zjistil jsem, že na Sorbonnu mě nevezmou. A taky byla jiná doba, rok 1983. Můj táta dříve dělal modela, tak znal ředitele holičského učňáku. Takže jednou řekl, že půjdu ke Karlovi dělat kadeřníka. Původně jsem nechtěl, ale když se toho chytla i máma, bylo rozhodnuto.
Takže ses vyučil kadeřníkem nebo holičem?
No, tehdy to bylo do kupy, takže jsem holil, ale i stříhal dámy.
Kam ses dostal po vyučení?
Skončil jsem v roce 1986 a nastoupil jsem do kadeřnictví Hygie naproti Imperialu, kde jsem byl chvíli. Pak jsem dostal povolávací rozkaz. Bohužel jsem byl mladej a blbej, takže když jsem se dozvěděl o vojně, jeli jsme se s kámošem podívat, kde budeme sloužit. Jenže vedoucí mě udala a dostal jsem áčko. Tudíž jsem byl kádrově defektní, a to znamenalo, že po vojně jsem nastoupil na Stírku do Kobylis. A to tehdy byla profesní sebevražda. Každej chtěl do centra Prahy, existovaly výběrové provozovny Vlasta a Květa.
Vlasta, Květa?
No, byla jiná doba. Vlasta, Květa a Zuzana. Ta byla nahoře pod Muzeem, Vlasta byla dole na Můstku a Květa byla uprostřed, jak je květinářství v Jindřišské. To byly výběrovky.
Jeden díl Chalupářů se natáčel i v Černé růži.
Za komunismu tady existovaly dva podniky. Družstvo Hygie a pak Komunál, tedy podnik Komunálních služeb. A já jsem se vyučil pro Hygii. V Černé růži to byl Komunál, což byla vlastně konkurence.
A stříhal jsi ženský nebo chlapy?
Nastoupil jsem do dámského. Tenkrát jsem chtěl dělat umění, tvořit účesy. Já je ostříhal, nabarvil a večer jsem s nima randil. V tomhle směru to byla krásná doba. A taky z toho byly lepší peníze. Ženský dávaly větší dýška.
Chápu, že pro mladýho kluka to byla dobrá doba. Ale blížila se revoluce, kde tě zastihla?
Na vojnu jsem nastoupil na podzim 1987 a v březnu 1988 jsem byl doma. Trochu jsem simuloval, tak mě poslali do lázní do Tater. A měl jsem štěstí na jednu doktorku, která mi řekla, že když jí udělám dobrou trvalou, tak mě pošle do civilu. V lázních jsem mohl být jen 3 měsíce a tahle doktorka mi zařídila, že jsem nemusel zpátky na rotu, ale šel jsem do civilu a na Stírku. Modrou knížku jsem ale trvale nedostal, takže jsem za nějaký čas musel znovu na přezkoumání a jel jsem znovu do Tater. No a tam jsem dorazil 7. 11. 1989. Takže jsem necinkal klíčema na Václaváku, ale seděl jsem u televize s gumama ve společenské místnosti.
Vojenské sanatorium, konec starých pořádků, to musela být dobrá atmosféra.
Padala tam silná slova. O válce, ozbrojeném boji. Já jsem měl radost, vůbec mně to nedocházelo, ale ty důstojníci byli fakt nasraný. Bortil se jim svět. A hodně z nich to vědělo.
Takže jsi přijel do Prahy a bylo po revoluci. A vrátil ses na Stírku?
To jsem už dělal v Květě, vylepšili mně kádrový posudek. A potom jsem šel dělat ke známýmu jako soukromník do jeho kadeřnictví. Pak jsem šel do Welly, dělal jsem jim technologa. Následně jsem začal podnikat, měl jsem kadeřnictví na Václaváku a v Poděbradech. To jsem ale po čase prodal společníkovi a šel jsem stavět síť pro Klier, který sem tehdy přicházel na trh.
Ty jsi měl taky kadeřnictví v Chebu. A zase ženský.
Jo, pořád ženský, stříhali jsme i chlapy, ale nebyl to žádný barber shop. Klasika na tehdejší dobu. Cheb byla zajímavá destinace, dobré místo v tamní Hypernově, šlapalo to. Po čase jsem to prodal, přeci jen Cheb není úplně město, kde bych chtěl žít.
Takže když jsi otevřel první barber shop v Navrátilce, tak tady nikdo nebyl? Proč to ty chlapy najednou začalo zajímat?
Zlom nastal v okamžiku, kdy můj barber shop už existoval. Najednou se bylo možné přijít podívat. Kdybych někomu vysvětloval, co chci otevřít, jak to bude skvělé, tak by to tehdy nikdo nepochopil. Stříhat se chodilo do obchodního centra, neholilo se nikde. Stříhal jsem kamarády, známé, ale furt chodili do dámskýho. Někdo z nich řekl, jestli nechci otevřít jen pánské holičství. Jakmile jsem otevřel, najednou jim to všechno docvaklo.
Mě by třeba před 6 lety nenapadlo jít si koupit do kadeřnictví dárkový poukaz. Představa, že pod stromečkem táta vybalí voucher na ostříhání, je z tehdejšího pohledu absurdní. Dneska to je normální, že ženská nebo děti darují tátovi poukaz na nějakou službu do tvýho salonu.
To byla náhoda. Já měl kamaráda, co dělal pro firmy různé balíčky k Vánocům. A on mně říkal, ať udělám nějaké dárkové poukazy, aby měl co nabízet. Tím se to rozjelo. Určitě jsem to neměl při otevření prvního salonu v hlavě.
Když jsi začínal, za kolik jsi stříhal?
Stříhali jsme za 390 korun.
Proč tahle cena? Neměl jsi obavu, že to je drahé?
Ne, neměl, a i kdybych měl, tak to byla nutnost. Spočítal jsem náklady, nějaký zisk a vyšla mně tahle cena. Hodně kadeřnic a dnes i holičů vůbec neumí spočítat ekonomiku provozu. Až přijde EET, tak jim to docvakne, ale to už bude pozdě. A na začátku jsem tam taky celé dny stál za křeslem. V tomhle oboru nejde sedět u počítače a řídit to přes Excel. Musíš to řemeslo umět. Jinak to není dlouhodobě udržitelné. Je to jako hospoda. Pokud si ji koupíš jako hračku a nebudeš víceméně denně na place, tak ti ji personál položí. A v současné době jsou barber shopy něco jako hospody v devadesátých letech. Každý má pocit, že to může dělat.
Já si tě za křeslem pamatuji, ještě Karla, který tam je od začátku, a pak Lakyho, který dneska stříhá Rytmuse.
Laky, to je příběh jak pro Forbes. Asi po roce přišel do salonu kluk z Opavy, že chce u mě stříhat. Potetovanej a ještě k tomu cikán. Nedovedl jsem si představit, že u mě bude dělat. On teda nastoupil naproti do hospody jako pingl. Já jsem tam zašel na jídlo a viděl jsem ho, jak pracuje. A všímal jsem si, že nezevluje, vysype popelník, chodí a ptá se. A že na to, jak vypadá, tak se chová úplně jinak.
Takže jsi měl předsudky.
Jo, měl jsem, klidně to přiznám. Snad mě nebude Šabatová žalovat. Laky pak začal chodit stříhat kluky po práci a já jsem vždycky říkal, že mají dobrej účes. Ptal jsem se, kdo tě stříhal? A oni, že prej Laky.
Potetovanej pingl od naproti.
Pak šel někdo na dovolenou, takže jsem mu řekl, že má 14 dní na to, aby se ukázal. A když k němu budou chodit lidi, tak dostane místo. A přišel první zákazník, kterému jsem řekl, že pokud nebude spokojen, tak nemusí platit. No a za půl hodiny na mě zákazník křičí, že supr, že chce chodit už jenom k němu. V současnosti je Laky jeden z nejtalentovanějších holičů u nás. Ten se pro to narodil.
Pak u tebe byl dva roky. Většina kluků ti dříve nebo později odejde do vlastního. Není to demotivující? Funguješ jako takové učňovské školství v malém.
Bohužel je to tak. Kluci vidí, že barber shopy teď zažívají boom. Nějaký jejich klient jim pofouká pytlík a řekne, že jim zainvestuje jejich vlastní barber shop. Takže se do toho vrhnou. Nicméně málokdo z nich uspěje. Čest výjimkám, jako je třeba zmíněný Laky. Dobrých holičů je obecně nedostatek, školství je úplně mimo, tam nikoho dobrého nenajdeš. Takže si je musím vychovat i s tím rizikem, že mi někdy odejdou. Výhodou je, že jsem sám holič a nemusím si na školení svých kluků nikoho objednávat a platit mu za to. Spíše mně vadí, že do někoho investuji energii, čas i peníze a on pak po 3 měsících skončí, protože zjistí, že ho to nebaví.
Chodí k tobě více cizinci nebo Češi?
Na začátku to bylo 70 na 30 pro cizince, ale dneska už to je naopak. Naučili jsme chlapy si tuhle službu užít. Samozřejmě koukám na to pohledem Prahy, někde v Rychnově nad Kněžnou by si asi hodně lidí ťukalo na čelo, že tady někdo utrácí tolik peněz za stříhání nebo holení.
A ptají se tě ještě zákazníci, jestli holení není zakázané kvůli AIDS?
Už se neptají, ale v začátcích to bylo hodně časté. Klasickou břitvou už se neholí, takže není třeba nic sterilizovat. Každý zákazník je holen šavetkou, která má jednorázovou žiletku, a ta se pak vyhodí.
Ty pořád nabízíš takové malé rituály, jako že si chlap může dát doutník nebo whisky. Stojí o to pořád zákazníci?
Ze začátku to bylo velké lákadlo, byl to zážitek. Pořád to někteří chlapi chtějí, ale už na to nekoukají s otevřenou pusou. Dneska ale existují barber shopy, kde z toho stříhání a holení dělají vyloženě luxus a snobskou záležitost. Snaží se to někam povýšit. Nevím kam, ale snaží se.
Jako že mají třeba motorku nebo pianistu.
Když budu chtít blbnout, tak si podobné nesmysly vymyslím taky. Ale já se spíše soustředím, aby zákazník dostal kvalitní službu. Já jsem holič, já rozumím tomu, jak má být chlap oholený nebo ostříhaný. To je něco, jako když máš dobrou hospodu, kde dobře vaří, tak tam nepotřebuješ lákat lidi na obsluhu nahoře bez. Já chci dobrý pivo a dobrý jídlo. Když chci vidět kozy, tak nepůjdu primárně každý měsíc do hospody.
Říkáš, že trh ještě není nasycen. Plánuješ otevírat další barber shopy?
Jo, koukáme kolem sebe. Ale nechci otevírat nic jen proto, abych mohl říkat, že jsme největší, nejlepší. Už si hodně vybírám místa, čekám na dobrý prostor. V podstatě spíše odmítám nabídky. Teď se podílíme na projektu barber shopu v Londýně. Než být v nějaké temné uličce na Vinohradech, tak se radší dívám na příležitosti v zahraničí.
Takže ve čtvrtek ráno jdeme cvičit a na lívance?
Jo, v 7 tě čekám na parkovišti. Zkus přijít včas.
text: Jakub Lohniský, foto: Lucie Macháčková
