Americká fotografka Andrea Star Reeseová vycestovala do Indonésie, aby zdokumentovala nelidské podmínky zdejších psychiatrických léčeben. Pobyt v psychiatrickém zařízení asi dobrovolně vyhledává málokdo, faktem ale je, že to jednomu mnohdy může zachránit i život. V Indonésii to tak úplně neplatí. Zdejší „blázince“ používají k léčbě zakázané a velmi drastické metody. Nemají personál s dostatečným vzděláním ani peníze.
Třebaže duševními chorobami trpí až devatenáct milionů Indonésanů, v ústavech jako by se zastavil čas. Pacienti držení v klecích jsou izolovaní od světa, jen minimum z nich spí na posteli či má přístup k toaletě. Bez řádné diagnózy mají pouze nálepku „šílený“ a nejsou léčeni správnými medikamenty.
Ba co hůř – nedostává se jim ani pravidelného přísunu tekutin a stravy. V zemi se na duševní nemoci bohužel stále hledí s předsudky a podle toho se s nemocnými také nakládá. Máte-li dost odvahy, nahlédněte do indonéských blázinců prostřednictvím naší galerie.
Málo peněz, málo personálu
Hrůzné středověké podmínky v Indonésii bohužel nejsou výsadou jen několika málo zařízení. Soukromé kliniky tu neexistují. Za nejlepší léčebnu je považovaná nemocnice Lawang, která zároveň plní funkci jediného (!) domova důchodců v zemi.
To, že blázince zřizuje stát, znamená, že nikoho neodmítnou. Stejně tak to ale znamená i to, že jeden člověk má zajištěnu stravu na dva měsíce. Na víc prostě nejsou peníze.
Není ani personál. Zřízenci blázinců procházejí školeními, spíše než o cokoli jiného jde ale o výcvik sebeobrany. Musí být především schopni zkrotit divoké pacienty a zabránit jim, aby se zranili nebo dokonce i zabili.
Petr Starý
