O své dávno zesnulé pečují, jakoby dále žili mezi nimi. Krom základních potřeb si můžou mrtví dopřát třeba své oblíbené cigarety třicet let po smrti s vnukem, kterého doslova jakživ neviděli.

Pro horský národ Torajů žijících v indonéské Sulawesi je smrt jen milníkem na dlouhé spirituální cestě vedoucí k posmrtnému životu. Přestane-li jejich blízký dýchat a tedy žít, nakládají s ním spíše jako s těžce nemocným než mrtvým.

FOTO: Po smrti se u Torajů rozhodně nepřestává „žít“

Po smrti se u Torajů rozhodně nepřestává „žít“ - 5240Po smrti se u Torajů rozhodně nepřestává „žít“ - 6016Po smrti se u Torajů rozhodně nepřestává „žít“ - 6016 (1)Po smrti se u Torajů rozhodně nepřestává „žít“ - 3654Po smrti se u Torajů rozhodně nepřestává „žít“ - 4525
Další fotky
Po smrti se u Torajů rozhodně nepřestává „žít“ - 5927Po smrti se u Torajů rozhodně nepřestává „žít“ - 4819Po smrti se u Torajů rozhodně nepřestává „žít“ - 5017Po smrti se u Torajů rozhodně nepřestává „žít“ - 5903Po smrti se u Torajů rozhodně nepřestává „žít“ - 1445894417330524Po smrti se u Torajů rozhodně nepřestává „žít“ - main-qimg-19568e9c5a0913b373054801accd696a

Torajové totiž věří, že k tomu, aby zesnulý opravdu opustil náš pozemský svět, je zapotřebí obětovat vzácného vodního buvola při okázalé pohřební slavnosti. Dokud buvol, který má za úkol převézt ducha zemřelého do posmrtného života, nevypustí poslední dech, duše nebožtíka se bude neustále potulovat okolo svého těla.

Pořídit takového buvola si nemůže dovolit jen tak někdo a tak jsou ostatky opečovávané doma mezi živými klidně i několik let, dokud rodina nenašetří na ono rohaté zvíře. Čím víc a vzácnějších jich je, tím líp, ale cena za jednoho takového průměrného buvola se pohybuje okolo 50 tisíc dolarů.

Mezitím jsou mrtví převlékáni, krmeni a všelijak občerstvováni. Sušené byliny se postarají o nepříjemný zápach až do dne pohřbu. V rakvi budou se zesnulým ležet jeho oblíbené nebo pro správné posmrtné fungování důležité věci – jako např. mobil Nokia a dioptrické brýle.

Cesta na vrchol Mount Everestu je vyznačena mrtvolami. Nejznámější z nich měla zelené boty

Pohřbem se zesnulým dědečkem ale neloučíte. Jednou za rok až tři Torajové pořádají rituál „Ma’nene“ („péče o předky“), kdy jsou mrtví znovu vyjmuti z hrobů, umyti, převléknuti a spolu se svými živými se zúčastní rodinné sešlosti. Po slavnosti se pak vrátí zpátky k „věčnému spánku“.

Jan Králík

Komentáře