Už jako dvacetiletý student nedbající pravidel a očekávání vybrané společnosti, se se svým dílem přetékajícím pobuřujícími prvky, nesmazatelně zapsal do dějin české literatury. Život talentovaného umělce tragicky ukončily hrůzy světové války.
František Gellner se narodil roku 1881 do rodiny nepříliš movitého židovského obchodníka v Mladé Boleslavi, tehdejším Rakousku-Uhersku. Na mladoboleslavském gymnáziu sice propadl z matematiky, i tak se však po maturitě vrhnul na studium techniky ve Vídni.
Divoký student, který ještě coby maturant vydal roku 1901 svou slavnou básnickou prvotinu „Po nás ať přijde potopa!“, však ani během univerzitních studií nedokázal zkrotit svůj bohémský styl života a školu ukončil bez diplomu. Později se pokoušel studovat malbu v Mnichově, Drážďanech a Paříži. Roku 1911 nakonec skončil v Brně, kde pracoval v redakci Lidových novin.
Do života básníka, který se jako jeden z prvních českých umělců nebál ve svém díle popisujícím především radosti i smutky života naplněného alkoholem a sexem, použít vulgarismů zasazených hned vedle typicky poetických obratů, fatálně zasáhla první světová válka.
Válka na východní frontě.
František Gellner, buřič a anarchista, trpící revmatismem, musel roku 1914 narukovat na haličskou frontu. Spolu se svým plukem se účastnil krvavých bojů u Lvova, ze kterých se vrátila pouhá hrstka mužů – 600 z 1600.
Právě při ústupu rakousko-uherské armády se, dle výpovědi spolubojovníků, vyčerpaný Gellner uložil do příkopu, přikryl vojenským pláštěm a za neutichající prudké ruské dělostřelecké palby čekal na svůj osud. Od 13. září roku 1914 je tak tehdy třiatřicetiletý Gellner považován za nezvěstného.
Gellnerovi se tak splnilo přání z vlastní básně „Už se mi k smrti protiví“ ze sbírky „Radosti života“, jež napsal roku 1903 ve svých dvaadvaceti letech:
„Už se mi k smrti protiví
ve svých citech se nimrat.
Už se mi k smrti protiví
bolestí svou se šimrat.
Nejlépe bylo by přetrhnout
všechna pouta a svazky,
minulost svoji zavrhnout,
zříci se poslední lásky,
cynickým smíchem zabušit
v marnou ješitnost svoji,
stesk svého srdce přehlušit
bouřemi, bídou a boji.
Nejlépe bylo by vzdálit se
a nikdy se nenavrátit,
svým bližním a nejbližším ztratit se
a sám sobě se ztratit.“
Jan Králík
