Vojta Dyk (32) hraje v novém filmu Důvěrný nepřítel. Ptali jsme se ovšem nejen na film, ale taky na fotbal, hudbu, bonusové rodiče, technologie, chalupářství, rybaření, Švejka a muže v Česku.
Jaké je to pro tebe jako letenského fanouška skončit letos ve středu ligové tabulky?
Tak já tam osobně neskončil. Ale Spartě fandím za jakékoli situace.
To ale přece teď dost bolí…
No jo, no. Pořád to však není dno. Zrození nové Sparty ale není otázkou dvou měsíců ani zahraničních posil. Je to otázka podhoubí. Ty hráče to musí bavit a musejí obětovat víc než jiné ligové týmy. Materiální zázemí má Sparta nejlepší v Čechách, ale bohužel se tam kupují hráči, kteří ke klubu nemají zas až takový vztah. Mladých kluků vychovaných ve Spartě projde do áčka jenom pár a další jdou na hostování, což je může demotivovat. Aby jakýkoli tým vyhrával, musí být rodina.
Jak se aktuálně daří SK Vacov, kde hraješ?
SK Vacov sestoupil. Moje osobní tragédie.
Jaká to je soutěž?
První B-třída. To je úroveň, kde už si zahraješ. Hraju středního záložníka, mozek mužstva. Takovej Rosický, ale chudých. [smích]
Před rokem při přestupu do SK Vacov B byla tvoje tržní hodnota stejná jako Honzy Kollera, tedy 10 000 Kč. Jaká je tvoje fotbalová hodnota teď?
I díky tomu, že jsem za sezonu vstřelil tři góly, z toho jeden hlavou, se moje přestupová hodnota zvýšila, a to minimálně o 253 Kč plus dva banány.
Jaká je tvoje fotbalová historie – kde jsi hrál dřív a kam fotbalově míříš?
Dva roky jsem hrál fotbal za SK Sokol Troja, jenže potom se mi kluci smáli, že si zpívám v šatně, tak jsem toho nechal a začal jsem se věnovat zpěvu. Na DAMU jsem hrál charitativní zápasy za Real Top Praha. Když jsem si pořídil chalupu v jižních Čechách, začal jsem hrát za svůj stávající klub SK Vacov. Bé.
Vacov je na Šumavě někde u Stach?
Ano. Se Stachy je vždycky velké derby. Ale tam je derby vlastně všechno.
Jsi povoláním herec – nafilmoval jsi už faul?
Nesnáším to! Jsem člověk, který na hřišti nefilmuje. Když dám ruku, tak se přiznám. Je to až skoro tupá, naivní upřímnost.
A přiznal jsi i neodpískanou ruku ve svém vápně?
Této situaci jsem naštěstí nebyl zatím vystaven. Taková zkouška ohněm mě asi ještě čeká. Ten tlak, co na to řeknou spoluhráči, by byl obrovský.
Udržuješ jako aktivní sportovec životosprávu?
Velmi striktně. Dvě hodiny před zápasem. Jinak ne. Snažím se si dát před zápasem jen lehký oběd, abych byl pak rychlejší. Většinou je to kachna se zelím a knedlíkem a plzeňské pivo.
Praví se: „Řekni, kdo je tvůj oblíbený fotbalista, a já ti řeknu, kdo jsi.“ Kdo je tvůj fotbalový bůh?
Měl jsem rád Kolumbijce Valderamu, kvůli sestřihu a měl jsem pocit, že je prostě nějak ve všem rychlejší než všichni ostatní. Možná proto, že byl z Kolumbie. A bavil mě Ronaldinho, protože byl hračička. Z těch současných bych pak řekl asi Iniesta, Modrić, prostě klucí, co dřou pro tým. Jako já.
Ronaldo nebo Messi?
To jsou oba hráči z jiné planety. Ti nemyslí napřed o tři kroky, ale o pět až šest.
Kdo vyhraje mistrovství světa? Krátce po vydání to už bude známé…
Můj skrytý favorit je Francie. Budou se chtít předvést a nečiní se na ně takový tlak jako na Argentinu či Španělsko. (Vojta se samozřejmě trefil, pozn ed.)
Pojďme k novému filmu Důvěrný nepřítel, kde hraješ, a který půjde do kin po létě. Máš ty sám důvěrného nepřítele?
Momentálně vašeho stylistu. Já si totiž při focení vždycky až pozdě uvědomím, že nejsem model.
Nebyl jsi po natáčení Důvěrného nepřítele, kde hraješ programátora inteligentního domu, trochu paranoidní? Nebojíš se mikrovlnky?
V tom filmu je mikrovlnka dost děsivá, ale nebojím se. Přístrojů se nebojím, ty se dají vypojit. Bojím se nás, lidí. Díky technice můžeme zdegenerovat. O umělé inteligenci psal Čapek už před sto lety. Vývoj techniky v současnosti už překročil rychlost naší schopnosti na ni reagovat a řídit ji. U technických analfabetů, jako jsem já, může dojít k tomu, že technika, kterou využívají, začne využívat je. Už se to teď děje třeba v té podobě, že se musím furt dívat na telefon.
Jaký vztah máš k digitálním technologiím, které ve zmíněném filmu hrají dost výraznou roli?
Ten film byl pro mě náročný úkol. Osobně mám totiž technické IQ asi jako tahle sklenice na stole. Přístroje umím akorát zapnout a vypnout, a to je tak všechno. Návody nečtu. Lepší je se dobře orientovat v přírodě, to je stejně nejlepší inteligence, která existuje. Bohužel jsem si koupil smartphone a sere mě, že se pořád dívám na zprávy. Tím se zabíjí hrozně moc času. Přestali jsme si povídat bez toho, abychom měli na stole nebo v ruce telefon. A to já jsem v tomto ještě zlatej. Znám lidi, kteří se opravdu odstěhovali na Facebook nebo na Instagram. Pro mě je ovšem přátelství i pěstování vztahu. A nejen posílání fotek.
A máš tedy vůbec nějakou oblíbenou hi-tech hračku?
Fotbalový balón. Ten je pro mě dostatečně hi-tech. Nové věci mi moc neříkají. Pořídil jsem si i auto z roku 1974, kde je všechno analog, manuál.
Spáchal si někdy digitální průšvih?
Snad ne. I když upřímně ani vlastně nevím, co to je.
Jaké bylo natáčení Důvěrného nepřítele?
Popravdě řečeno náročné. U technických věcí se muselo dost dbát na to, abychom neříkali kraviny. Režisér Karel Janák je rád, když vznikne spousta materiálu, ze kterého pak může vybírat. Technické řeči, které tam v roli programátora vedu, se točily někdy spoustukrát. Ale to je prostě práce herce. Díky filmu jsem se navíc dostal do kraje kolem Popradu, kde to mám rád.
Naučil ses slovensky?
Zatím ne.
Máš nějakou zábavnou „historku z natáčení“?
Hm. Oblíbená, obvyklá otázka. Odpovím tedy taky obvykle. Nemám. Uchovávám si to v paměti, ale vyprávět nic nebudu. Možná později, až mi bude osmdesát, řeknu všechny pravdy světa.
Nevadí ti jako divadelnímu herci při natáčení filmu, že to je rozkouskované a celek vidíš až někdy zadlouho v kině? Jak vytváříš emoci, když vždycky hraješ jenom drobný fragment, záběr?
Někdy to tak je, ale citliví režiséři nechají natáčení plynout trochu jako na divadle. S režisérem se domluvíš, že by bylo dobré sjet scénu v kuse, protože má dramatický oblouk, který je třeba ukázat. Zatím vždycky na to režisér přistoupil. Já mám rád režiséra jako parťáka, ne jako svrchovaného diktátora, který nejlépe ví, jak to musí být. Karel Janák je v tomhle hodně otevřený – často jsme se bavili, jak by ta či ona scéna mohla být. Rád se nechám vést, když vím, že i na moje dotazy se bere zřetel.
Proč divadelní herec hraje ve filmu? Kvůli penězům?
Kvůli penězům tady v Česku opravdu ne. V Americe člověka zaplatí na celou dobu přípravy filmu. Člověk ve zprávách třeba čte, že Penelope Cruz se na roli rok připravovala. To tady prostě nejde. Ráno je dabing, pak jdeš na zkoušku do divadla a večer představení, a takhle to je třeba dvacet dnů v měsíci. Já si myslím, že hrajeme ve filmech, protože nás to baví, ne?
Které divadelní role byly pro tebe nejpřínosnější?
Ty, které ještě nebyly. Přesouvám se z rolí nerozvážných mladických do věkově mírně středních. A to mě baví. Též mám pocit, že bych si mohl něco napsat sám. V Čechách nechybí témata – chybí scénáristi. Na rozdíl od herců. Těch je hafo. Jak slimáků po dešti.
Kde je možné vidět tě v divadle?
V jednom z nově oživených prostorů, ve Studiu Hrdinů, ve hře Pan Theodor Mundstock. Režíroval Miloš Horanský. Poeticky temné představení, o židovské otázce, ale pořád velmi aktuální. Říkám si, proč se nedokážeme poučit z minulosti, zase přicházejí garnitury, které tu už byly. Tentokrát ty komunistické. A aktuální je to taky proto, že to jsou obrovské zářezy v našich duších, v našem podvědomí. Tato historie bude historií ne po padesáti či sedmdesáti letech, ale možná až po tři sta letech. A to kdoví jestli.
A ještě nějaká současná role?
V La Fabrice hraju v Bláznivém Petříčkovi s mojí holkou Táňou.
Jaká výzva pro tebe byla a je Bláznivý Petříček, vzhledem k tomu, že to je podle filmu s Belmondem?
To je něco jinýho, ten film je skoro nekoukatelnej. Je nádhernej, ale pro mainstreamového diváka nekoukatelnej. Šedesátá léta byla úplně jiná doba, nakloněná experimentům, existencionalismu a poezii. V představení zazní spousta replik z filmu, kterým teprve po letech začínám přicházet na chuť. I proto, že jsem starší. Když jsem to hrál poprvé, bylo mi šestadvacet, a tu poezii jsem si vykládal příliš racionálně.
A Belmondo?
Naturščik největšího kalibru a naprostý borec. My to máme ale úplně jinak, divadelně pojaté, aby to bylo vnímatelné pro současné lidi.
Kolik jste měli repríz?
Asi sto sedmdesát.
Proč už nehraješ v Národním?
Protože Národní je systém. A já systém nerad. Neumím v něm fungovat příliš dlouho.
Nemrzí tě to, když tam teď činohře šéfuje vynikající Daniel Špinar?
Dan Špinar je můj spolužák, takže bych se asi mohl mít jako prase v žitě. Nicméně i tak to musím oželet. Každopádně mu hrozně fandím. Když jsem byl v Národním jako mladý kluk, tak mě nebavilo, když se řeklo, že zkouška končí ve dvě. Tak to není. Když práce k něčemu směřuje, tak se přece pokračuje dál, bez ohledu na čas. A navíc, za což nemůže Národní, mě nevyhovuje mít stálé angažmá.
Tvůj otec Radko Pytlík je literární vědec a významný znalec Jaroslava Haška. Učil ses a inspiroval od něj, nebo ses spíš vymezoval?
Kovářova kobyla vždycky chodí bosa, takže já jsem knížky neměl rád. Rodiče mě často nutili číst a mně to přišla jako ztráta času. Celý dětství jsem strávil na Letný kopáním do mičudy. Ani jsem to nebral jako vzdor – čtení mě prostě nebavilo, tudíž jsem to nedělal. Nerozuměl jsem, jak se táta může zabývat furt jedním spisovatelem. Pak mě nutit přestali, a já začal číst ve velkém. Doteď literaturu zbožňuju. Mám pocit, že knihy mají trvalejší hodnotu, a to i materiálně. Fascinuje mě, že CD, MP3 a podobné věci jsou mrtvé formáty, kdežto kniha žije dál. I když si můžu koupit čtečku a na dovolenou táhnout o patnáct kilo míň, radši zaplatím za těžší zavazadlo, protože potřebuju cítit vůni knížek.
Máš nějaký speciální vztah ke Švejkovi?
Ani ne. Hašek ovšem musel být nehorázně zábavný člověk. Bylo by skvělý, kdyby žil dneska. Sedí někde, a najedou si řekne: „Co kdybych šel do Rumunska?“ A jde. A je ti úplně jedno, jestli máš peníze nebo plán. Takoví lidi jsou pro nás pohodlné velmi inspirativní.
Co teď čteš?
Nedávno Davida Zábranského, Za Alpami. A teď knihu Třetí rodič od Kamily Petrovské o komponovaných rodinách a o tom, jaké to je být rodičem dětí partnera, které má z předešlého vztahu. Běžně se říká „nevlastní otec“, „nevlastní syn“ nebo „macecha“ a to už je negativní. Autorka navrhuje jim říkat „bonusové děti“ či „bonusový rodič“. Bonus je něco navíc, co má každý rád. Je to velmi důležitá kniha v dnešní době, kdy je půlka lidí rozvedených. Vlastní syn mi říká, že jsem bonusovej táta. A když mu řeknu, že nejsem, že jsem jeho vlastní, tak povídá, že chce taky něco navíc, něco bonusovýho.
Třeba bonusovou maminku…
Třeba. Čím víc bonusů, tím líp. Ale tu maminku mu asi rozmluvím.
Jak vypadá teď tvoje hudební působení?
Trochu složitě. Budu v Karlíně zkoušet Sherlocka Holmese, kterého celého napsal kamarád Ondra Brzobohatý. A taky pořád vystupujeme s Bernsteinovou Mší. Budeme dvakrát na Colours of Ostrava a v listopadu a v prosinci v Praze a Brně. A pak zpívám s B side Bandem Josefa Buchty pod vedením Janky Buchtové, no a pak chystám s Ondrou Pivcem takovou menší intimnější kapelu. Spíš zahraničnějšího rázu.
Hraješ na nějaký nástroj?
Bohužel ne. Jediný nástroje je můj hlas. Hrál jsem na klavír a na housle, ale jsem idiot, že jsem toho nechal. Málo jsem v tomhle poslouchal rodiče.
Jací jsou muži v Česku?
Rychle se vyvíjejí a rostou. Jsme ve fázi renesance. A to se týče celého Česka. Je na vzestupu, i když už ne tak rychle jako po revoluci. Na Západě se poněkud vytrácí motivace, mám ten pocit. U nás pořád ještě motivace je, neboť Západ jsme ještě nedohnali.
Zpíváš si někdy jen tak, i když nemáš koncert?
Furt.
Co děláš ve volném čase, pokud nějaký máš?
Mám spoustu volného času! Chodím na ryby. Miluju sezení a koukání na splávek a do blba. Přijdu k rybníčku ve Vacově, nahodím pruty, sednu a čekám. Chodím tam brzo, na pátou a šestou, baví mě ten krásný ranní opar. A pak taky hraju zmíněný fotbal.
Zpíval jsi od dětství ve sboru. Pozná se, že někdo zpívá blbě?
Ano. Někdy sbormistr udělá tu sviňárnu, že řekne: vezmeme si to po jednom. Se sborem jsem od první třídy sjezdil celou Evropu. Takže můžu jen doporučit.
Měl by se umělec veřejně angažovat?
Tak každopádně by kultura měla mít tu možnost nastavovat společnosti zrcadlo. Klišé, ale je to tak. Ovšem v samotných uměleckých dílech, ne neustálými veřejnými politickými proklamacemi. A veřejně podporovat politiky je kontraproduktivní. Ovšem mám přitom rád umělce, kteří mají názor. Nebojí se ho veřejně říct i za cenu znesympatičtění. Dělám, co dělám, a když mě něco sere, tak to přece řeknu. Je přece strašný, že máme premiéra, který vlastní sedmdesát procent zemědělství, a ještě k tomu noviny a todleto a tamdleto a přitom je v politice. To je přece tak obrovský střet zájmů! To přece nemůže být! Hrozně se vždycky rozčílím, tak o tom radši poslední dobou nemluvím. Ono je totiž lepší věnovat energii spíš zasazení stromu.
Jsi optimista?
Je to jako s tou Spartou. Ještě pořád nejsme na dně. Až bude mít ale Sparta titul, tak zvítězí pravda a láska nad lží a nenávistí. A opačně: až pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, tak bude mít Sparta titul.
Petr Bílek
