Průkopník české sci-fi právě vydal román Ultimus, v němž se věnuje přehanenému aktivismu a politické hyperkorektnosti současné společnosti. Co nás čeká? Jaké hrozby představují naše námluvy s umělou inteligencí? A proč ženy baví sci-fi?
Jste jedním z autorů, které Český rozhlas vybral, aby napsali krátkou povídku spolu s umělou inteligencí. Už jsme tak daleko, že roboti píší knihy?
Projektu se účastní pět nebo šest autorů různého zaměření. Požádali mě, abych napsal krátkou povídku do deseti minut. To je opravdu málo, vychází to na dvě tři stránky. Jde o krátký příběh, do nějž vstupuje umělá inteligence. Přemýšlel jsem, jak ji do toho zapojit, a zvolil jsem metodu dětské hry, kdy se namaluje hlavička na papír, ten se přehne, a někdo další, kdo tu hlavičku nevidí, dokreslí tělíčko, zas to přeloží, a někdo třetí namaluje nožičky, a pak je z toho nějaký výsledek.
Jakou část vaší povídky psal roboty a kterou vy?
Já jsem udělal výkop. Vůbec jsem neměl představu o vývoji děje, nakonec to nebyla moje starost, ale starost umělé inteligence. Napsal jsem, že někdo přijde do hotelu, kde má rezervaci a zjistí, že tam žádnou rezervaci nemá. A ať si s tím umělá inteligence poradí.
Jak na vás navázala?
Poslal jsem svůj výkop do radia a čekal, že se třeba za týden nebo za deset dní ozvou, a oni se ozvali za pět minut, že to mají hotové. Počítač vstřebal můj text a během sekundy vygeneroval šest různých pokračování příběhu.
Bylo na vás, jakou verzi si vyberete?
No, byly to samé bláboly, vůbec to nedávalo smysl. Bylo to jako politický projev. Ten taky posloucháte a máte pocit, že to má hlavu a patu, ale když se nad tím zamyslíte, zjistíte, že v tom nic není. Z těch šesti variant tam ale byla jedna, kde bylo pár bizarních postřehl. Zapracoval jsem je do toho a odevzdal to. V prosinci to budou vysílat, tak uvidíme.
Třeba v šachu umělá inteligence bezpečně poradí i ty nejlepší lidské mistry. Člověk už si nevrzne. Myslíte, že někdo vyvine robota spisovatele?
Literatura a šachy nejsou totéž. V šachu je osm krát osm políček a na nich je 32 pindíků. Jsou jasně daná pravidla a kombinatorikou se dají spočítat všechny možnosti. Ale aby umělá inteligence vymyslela příběh a zápletku, k tomu jsem skeptický asi jako k autonomním automobilům.
Máme se samořídících aut bát?
Řídím auto od patnácti let, první dva roky na černo, a nikdy jsem se nenaboural. Třicet let vím, že je v tom psychologie. Poznám jak které auto jede, poznám co udělá, protože vnímám lidi za těmi volanty. Nechci říct, že až odsud pojedu, že si nenabiju hubu. To se může stát, ale zatím se to nestalo. A nemyslím si, že to dokáže umělá inteligence, do které nyní lidstvo odevzdává svůj osud. Nechci zpochybňovat kapacitu výpočetní techniky, v té je obrovská výhoda, která i nadále poroste, ale nevidím v ní inteligenci lidského typu. Vidím hrozbu v tom, jak kvůli vývoji techniky ztrácíme schopnost prožívat vlastní životy. Čumíme na seriály, hrajeme počítačové hry, dřepíme na sociálních sítích. Tato hrozba se projevuje v mnoha mých povídkách a románech a je jedním z vůdčích motivů nového románu Ultimus.
O čem pojednává?
Hlavní hrdina Kuba Nedomý má společníka, kyborga Dědka Čucháka s mimořádnými schopnostmi. Dvojice přijíždí do kriminálu na odvrácené straně měsíce, kde vězňové demontují průmyslový odpad. Rozbité části odpadu spolu za určitých podmínek dokáží komunikovat a vytvářejí organismy schopné i zabíjet. Hrdinové přilétají, aby problém vyřešili, ale čelí aktivistce Perle, která bojuje za práva robotů a všem násilím vnucuje kodex trvale udržitelné harmonie lidí a robotů. Je to určitá nadsázka, která reflektuje určité tendence, které prožíváme v současnosti.
Které máte na mysli?
Každý, kdo se prohlásí za menšinu a začne se hlásit, že je diskriminovaný, se domáhá nějakých výhod na úkor ostatních. V románu Ultimus mám motiv aktivismu v ironickém podání. Píšu o trvale udržitelné harmonii světa kybo a světa homo, tedy robotů a lidí, která vede k rasismu naruby. Jakmile se dá na stůl pojem rasa, vždycky je to rasismus. Už jen proto, že se tím takto zabýváte. Kdybych byl žid a někdo mě uváděl jako autora židovského původu, cítil bych v tom rasismus. Martin Luther King měl slavný projev o tom, jak sní, že se tím nebude muset zabývat, a to je správné. V okamžiku, kdy se tím nebudeme muset zabývat, zmizí i aktivismus.
Máte už teď v hlavě nápad na nějaký další příběh nebo si po vydání knihy dáte pauzu?
V psaní si přestávku nedám, pořád se zabývám dalšími myšlenkami. Po Ultimu, kde se objevuje motiv prokybo aktivismu, mám v úmyslu napsat ještě jeden román, kde ovšem dojde k reverznímu procesu. Mám to už v několika povídkách. Jedna se jmenuje Hon na krysu, kde lidi začnou pronásledovat roboty. Bude očista od světa kybo, takový holocaust proti umělé inteligenci. Je to jen ideový rámec. Vychází to z mé obavy, že jakmile začnou lidi blbnout, že jakmile se různí fanatici – ať už feministky nebo anti rasisti, kteří jsou ve skutečnosti rasisti, a ochránci přírody, kteří přírodu ve svém důsledku ničí – tak jakmile se tihle fanatici do něčeho opřou, dojde přirozeně k reverznímu procesu s nevastujícími následky. Tohle bude ideová náplň mé příští knížky. Náznaky příběhu zatím nemám. Vím, že tam budou zase moji hrdinové Kuba Nedomý, Dědek Čuchák a doktor Kurz, který dělá zakázané manipulace s lidskými organismy. Mimochodem všimněte si, že jakmile začne být něco progresivního, najdou se aktivisti, kteří to chtějí zakázat.
Jako třeba?
Zakázali jadernou energetiku. Další z obrovských malérů našeho světa je, že Evropská unie zakázala genovou manipulaci s rostlinami. Je to obrovská chyba, která nás zatěžuje, protože dopředu odstřihla celou jednu větev vývoje, která by mohla skutečně otevřít cestu k zelenému světu. Představte si kupříkladu vyšlechtění rostlin, které by rostly na poušti. Každý ví, že poušť není bez vody. Podívejte se, co dělá na poušti Izrael. Když se podíváte na letecké záběry, v místě, kde žijí Palestinci placení z peněz EU, aby vyráběli rakety a učili se nenávisti k Židům, je poušť. Na druhé straně jsou zahrady, který Izraelci získali z polopouště. Jsem přesvědčený, že umělý aktivismus rozpoutá reverzní proces a s ním běsy, které budou mít dlouhodobé negativní důsledky pro běžný život i společenský vývoj. O tom bude další román. Jak se bude jmenovat a o čem bude, to kdybych věděl, tak tu nebudu sedět s vámi, ale budu ho psát.
Pro koho své knihy píšete?
Lidi, co čtou sci-fi, jsou specifičtí, ale už to nejsou jenom šestnáctiletí zamindrákovaní gymnazisté, jak se dříve říkalo. A už vůbec neplatí, že by to byla mužská četba. Byl jsem teď na pražském Comiconu a měl jsem pocit, že jsem na dívčím výletě.
Proč sci-fi ženy baví?
Předně musím říct, že tomu ohromně fandím. Kde jsou ty časy, kdy byl dvě tři sci-fi autorky, které jsme všichni znali. Byla to Carola Biedermannová, Eva Hauserová a Vilma Kadlečková. Dneska už se to ani nedá spočítat. Je prima, že je to košatý a mají hodně pohledů na věc. Už to není jen taková ta legrační chlapečkovská hra na vojáky v kosmu.
Máte návod, jak psát knihu?
Myslím, že každý má své vlastní rituály. I já jsem si vypracoval svůj. Nebydlím v Praze a svůj den začínám tak, že jdu se psy na svůj oblíbený okruh. Není to nijak dramatické, vstávám v sedm a jdu ven. Když přijdu, musím si sednout a začít psát. Co nenapíšu dopoledne, to už nenapíšu. Myslím tím tedy prózu. Málokdy to vydržím déle jak dvě hodiny, ale musí se opravdu poctivě každý den. Já když musím někam vypadnout třeba na tři čtyři dny, tak mi to zas tři dny trvá, než se mi to nahodí. Člověk musí být absolutně soustředěný a musí v tom jet nepřetržitě. Psaní knihy je práce jako každá jiná.
Píšete jen o věcech, které máte v hlavě, nebo si fakta a detaily dohledáváte na netu?
Když jsem psal Jeruzalémský masakr motorovou pilou – což je součást takového seriálu, kdy každý díl píše někdo jiný – Google zrovna spustil Street View a já umístil jednu kapitolu do Švýcarska na okraj Ženevy, kde je urychlovač jaderných částic Evropské organizace pro jaderný výzkum CERN. Díky internetu, který mimochodem vyvinuli právě zde, jsem si mohl doma na obrazovce procházet ulici za ulicí. To je jen jeden příklad za mnohé. Internet je v tomhle k nezaplacení. Proto jsem psal léta na dvě obrazovky.
Jak se to dělá?
Počítač mám vyvedený na dva monitory, kdy na jednom jsem měl textový editor a na druhém internetový prohlížeč, mapy nebo obrázky. Teď jsem přešel na jednu velkou, asi metr širokou obrazovku, kam se mi vejde všechno, co potřebuji.
Na notebooku nepíšete?
Mám stolní počítač, na notebooku píšu články, ale psát prózu bych tam nedokázal. Windows mi umožňuje rozdělit si pracovní plochu na dvě obrazovky, na jednu ke psaní a druhu s internetem. To je moje pracovní metoda. Dnes mi přijdou dva monitory malé a mít dva velké pětatřicetipalcové vedle sebe, to bych si zas ukroutil hlavu, byl bych jak na tenise.
Když půjdete po Vinohradské třídě a napadne vás myšlenka, kam si ji zaznamenáte?
Můžu říct, že spíš nehrozí, aby mě na VInohradské něco napadlo. Ale zajímavé je, že relativně často mě něco napadne při usínání nebo při probouzení, kdy je spánek v takovém polorežimu. Najednou pink – a něco vyskočí.
Jak uděláte, abyste neusnul a nezapomněl na to?
V tom je ta potíž, opravdu často se přemůžu, přestože jsem již usínal, tak vstanu a zapíšu si to. Načmárám si to tužkou, jdu chrápat a ráno luštím, co jsem to vlastně napsal. Ale opravdu se mi mnohokrát stalo, že jsem byl s nějakým příběhem v úzkých, zasekl jsem se, šel jsem si lehnout na kanape a těsně před usnutím to přišlo.
Co když polospánek nezabere?
Můj otec, klasik české literatury Vladimír Neff, mě už dávno poučil o jedné věci, že když to zásadně nejde, tak je chyba někde úplně na začátku. Jak jsme se bavili o těch šachách, tak průběh šachové partie záleží na zahájení. Jak to jednou zahájíte blbě, tak to nemůže dopadnout dobře. V románovém průběhu je to podobné. I tam je potřeba se vrátit. Já mám takovou neekonomickou metodu, že toho strašně moc vyhodím.
Stalo se vám to i při psaní posledního románu?
Zrovna Ultimus jsem začínal snad pětkrát. To současné řešení, kdy hlavní hrdinové Kuba Nedomý a Dědek Čuchák letí na Měsíc do vězení Ultimus jako experti, mě napadlo až v tom polospánku, protože nejdřív jsem vycházel z toho, že tam musí být sami zavření. A narazil jsem na logický problém, že když je někdo zavřený, nemá žádný akční rádius. V polospánku mě napadlo, že budou jako experti na návštěvě, což bylo pro vývoj děje vysvobození. Někdy se stane, že napíšu 200 stran rukopisu a musím to hodit do koše.
Nerve vám to srdce?
Rve. Ale z vyhozené části jsem vypreparoval jeden kus a udělal z něj docela pěknou povídku. Vyjde příští rok ve sborníku Arkadského cyklu.
Ve svém románu Tma předvídáte společnost, která se rozpadne poté, co přestane fungovat elektřina. S ohledem na titulky v dnešních novinách to zní jako velice současný problém. Co nás čeká?
Všechny pokusy o centrální řízení ekonomiky vždycky skončily katastrofou. Nikdy to nebylo jiné. Ani Čína v tom není výjimečná, protože tam je zřejmě oddělená výrobní sféra od politicko-mocenské, čili komunistická strana je tam zdroj kázně a politického teroru, ale ekonomickým subjektům nechává volnou ruku, ale i tam jsou náznaky, že se to musí zastavit. Jinak se to všude zhroutilo a já myslím, že i nás čekají krušné roky.
Jak to bude vypadat?
Zatím je to jenom stagnace a zastavený rozvoj. Nedávno se ukázalo, že ze světových korporací jen dvě mají sídlo v Evropské unii. Jedna vyrábí voňavky a druhá kabelky: Chanel a Louis Vuitton. To je fakt. Ještě to není katastrofa, jen evropská stagnace. Ale je evidentní, že jsou tu takové podmínky, které vyhnaly fungující firmy jinam. Je to vidět i v Americe ve státech, které mají socialistické tendence jako třeba Kalifornie. Ze Silicon Valley nyní firmy zdrhají do Texasu nebo do Arizony. Socialismus je zaručený recept na stagnaci a ekonomický úpadek. A přesně tam se nyní vrháme.
Foto: Adam Maršál, nedori a archiv Ondřeje Neffa
