Starověké římské město Baiae se rozkládalo na severozápadním pobřeží Neapolského zálivu. V době svého největšího rozmachu, zejména ke konci římské republiky, bylo považováno za módní středisko proslulé svými hedonistickými zábavami a s tím souvisejícími skandály, jakési Las Vegas antické Říše římské. Luxusní domy, které si zde tehdejší boháči postavili, ale třeba i zachovalé sochy si mohou dnes návštěvníci prohlédnout v jednom z mála podvodních archeologických parků na světě. Tajemství, které zatopené město ukrývá, je natolik fascinující, že se jím po léta zabývají také mořští archeologové a stalo se základem pro jeden z dílů čtvrté řady dokumentární série Zničená minulost vysílaného na kanálu Discovery Channel.
Město, vybudované v aktivní sopečné oblasti, bylo pojmenováno po kormidelníkovi Odysseovy lodi Baiausovi, který byl údajně pohřben někde v jeho okolí. Původně snad mělo sloužit jako přístav pro starověkou řeckou kolonii Cumae, stalo se však prominentním rekreačním letoviskem, které plnilo rozmary bohaté a mocné římské elity. Vily si zde zbudovali Julius Caesar, Augustus, Cicero i císař Nero, kteří toto v tehdejší době módní místo také hojně navštěvovali. Některé fragmenty z té doby popisují Baiae jako „doupě zlovyku“ a „vír luxusu“ a my si můžeme už jen představovat, jak to tehdy v přeplněném letovisku, známém skrze svou frivolnost, dekadenci a nemorálnost, kde se obyvatelé a návštěvníci oddávali plážovým party a dlouhým pitkám, vypadalo. Kvůli těmto negativní atributům bylo město vnímáno jak místo, které by mohlo Římany ohrozit. Přesto se Baiae stalo známkou kvality uvnitř i mimo evropský kontinent, a dokonce ještě několik středověkých spisovatelů se snažilo do kůže této elitní komunity vcítit a návštěvu městečka ve svém díle zachytit.
Vzhledem k vulkanickému podloží bylo Baiae známé svými léčivými horkými prameny. Bylo proto snadné vybudovat zde lázně. Lázeňská střediska tehdy mj. sloužila jako místa setkávání. Návštěvníci zde komunikovali se svými vrstevníky, navzájem pozorovali své vzájemné interakce a analyzovali, jak se kdo oblíká, co jí nebo jak tráví svůj volný čas. Vědomí této voyeuristické záliby ovlivnilo také místní podnikatele, kteří vytvářeli takové půdorysy, které vzájemnou interakci návštěvníků usnadnily a zvýšily tak atraktivitu jejich resortu. Ti bohatší zde rádi investovali do architektury, výzdoby i do zařízení v přesvědčení, že tak zlepší své vlastní postavení.
Zdraví, ale i zlomená srdce
Lázně v tehdejším pojetí nebyly jen místem odpočinku a zdraví, ale především místem potěšení. Jejich stavitelé byli oceňováni za perfektní práci se světlem, které zaplavovalo budovy, za použití mramoru, za instalaci uměleckých děl a za celkovou atmosféru krásy a luxusu, která návštěvníky obklopovala. Za to stejné však Baiae i jeho hosté sklízeli po celá léta také kritiku. „Baiae je místo, kterému je potřeba se vyhnout, protože ačkoli skýtá určité výhody, stalo se výhradním letoviskem luxusu“, napsal například Seneca mladší. Co autora trápilo nejvíce? Opilci potulující se po pláži, plachtění za hlasitého zpěvu, orchestry, tajné schůzky milenců za denního světla, drby a absence důstojnosti.
Ženy byly této kritice samozřejmě vystavovány častěji než jejich mužské protějšky. Příkladem je jistá římská šlechtična Clodia, která se stala pro Cicera symbolem pokleslých mravů římské společnosti navštěvující Baiae. Jak během manželství, tak i jako vdova byla Clodia pověstná svým barevným životním stylem: bohatá žena financovala politické kampaně svého bratra, přijímala mnoho návštěvníků a stýkala se také s ženatými muži. Jedním z jejich milenců byl jistý Caelius, kterého později obvinila z pokusu o otrávení. Ve svém díle, které Cicero napsal na obranu Marcuse Caelia Rufuse, ji popisuje jako ženu uvolněných mravů, která svůj dekadentní životní styl vystavovala na odiv jak v Římě, tak v Baiae: „Clodia je žena, která je dostupná všem.“ To, že bylo její chování veřejným tajemstvím, bylo pro Cicera neodpustitelné. Jeho rétorika později výrazně ovlivnila podobu ženských postav v dílech jiných starověkých a středověkých spisovatelů.
Úpadek cestovního ruchu
Bohužel dobré časy netrvaly příliš dlouho. Po čtvrtém století popularita Baiae klesla. Důvodem byl dopad pádu Říše římské v roce 476, gotické války v šestém století, následované Lombardskou invazí v osmém století a nájezdy arabských pirátů ve století devátém, po nichž zůstalo město definitivně opuštěné. Úspěch jakéhokoli odvětví totiž závisí na stabilní vládě a zárukách osobní bezpečnosti. Není proto divu, že staletí nepokojů způsobila postupný pokles počtu návštěvníků, i když to neznamená, že by se lázeňský komplex definitivně uzavřel.
Baiae se stala osudnou až sopečná činnost. Vlivem pohybu tektonických desek vodní hladina stoupala a dolní část města byla zatopena mělkými vodami zálivu. Základy, budovy i nástěnné dekorace byly nevratně poškozeny. Až pozdější podmořský archeologický výzkum objevil řadu obdivuhodných staveb, kterými se lázeňské letovisko dříve pyšnilo.
Návštěvníci podmořského muzea si dnes mohou ruiny města prohlédnou během projížďky na člunech se skleněným dnem, při šnorchlování nebo během potápěčských ponorů. Přestože město už dávno není tím vyhlášeným letoviskem skýtajícím mnohá potěšení, jeho vody stále skrývají zázraky.
