Doba, kdy někdo bral brýle jako znak inteligence skončila asi před pěti filmy o Supermanovi. Look Clarka Kenta dnes nikoho neošálí, maximálně se vás budou ostatní ptát, jestli v těch brýlích máte vůbec skla. Proto se musíte snažit trochu víc.
Bezpočtukrát v životě nastane moment, kdy se nebudete cítit ve své kůži (nebo řekněme pevní v ve svých Loake rámovkách), protože nebudete vědět o čem mluví ostatní. Nikdo na světě není natolik geniální, aby veděl něco o všech oborech. Hannibal Lecter je jen postava z filmu. Nicméně vtip je v tom, že vy vlastně vůbec nepotřebujete znát všechno. Stačí vědět, co správně říct.
Když se někdo baví o knihách, které jste nečetl, divadelních hrách, které jste neviděl, nebo artových filmech, které nikdo neviděl, existuje jen jedna odpověď. Bylo to natolik silné, že o tom ještě nemohu mluvit. Jeden velmi inteligentní autor napsal knihu Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli. A pokud se prosím pěkně vycvičíte v tomto umění, nebude vám nic stát v cestě. Dá se to totiž skvěle aplikovat i na pracovní prostředí a vy budete věčně vypadat připraveně. Říkat všechno, ale současně nic konkrétního. Snažit se být konkrétní, když nevíte o čem mluvíte, je cesta do pekel.
Představte si situaci, kdy chcete sbalit ženu, která je ale v zaujaté konverzaci s někým dalším o vlivu Kanta na celosvětovou filosofii a vývoj myšlení. Nechte je mluvit a pokud budou chtít znát váš názor, souhlaste s tím, který mluvil víc. Asi měl pádnější argumenty.
Když se dostanete jo do úzkých, vyjděte do útoku. Řekněte něco natolik mimo, že ani ten nejchytřejší člověk si nebude jistý, jestli není vlastně bez IQ a jestli vy nejste génius na jiné úrovni bytí. To funguje hlavně u debat o filosofii. Je ovšem otázkou, kolik lidí už tohle dělá.
Jakmile se vás někdo ptá na něco, co byste měli vědět, ale nevíte, řekněte mu, že to samozřejmě víte, ale ať si to najde sám na Google nebo v knihovně, protože tak si to bude lépe pamatovat na věky věků. To je mimochodem skvělá klička pro učitele a profesory.
Nesnažte se mluvit a psát příliš složitě. Velmi jednoduchá akademická poučka zní, že jakmile se někdo projevuje v extrémně komplikovaných pojmech a dlouhých větách, buď neví, o čem mluví, nebo se snaží vypadat chytřejší.
Poslední pravidlo je vždy se pouštět do hádek a debat jen ve chvíli, kdy naprosto sebejistě víte, že znáte fakta a umíte je jako když nad vámi stojí dějepisářka z osmé třídy. Není nic horšího, než se nechat udupat argumenty a muset kapitulovat. Tudíž, když nevíš, buď jako Švýcarsko a jen se usmívej. Vždycky ostatně můžete říct, že zachováváte dekorum a nechcete se hádat.
