Od čtvrtka už máme to štěstí, jako jedni z prvních. Nový film Larse von Triera Jack staví dům se dostal do českých kin dřív než ve zbytku světa. Dokonce i režisérovo rodné Dánsko si musí počkat. Trier má v Česku dost fanoušků, a proto se podle distributora tak pospíchalo. Bylo proč?
Nebudu vám lhát. Chtěl jsem, aby se mi Jack staví dům líbil, jsem totiž režisérovým milovníkem už od jeho třetího celovečerního filmu, uhrančivé Evropy, na Melancholii, kterou mám ze všech nejraději, jsem byl v kině devětkrát a dodnes si ji pravidelně pouštím doma. Nebo abych Dánovu novinku aspoň pokládal za výjimečný a respektuhodný film. Pravda, výjimečný určitě je. Ale ne tak, jak jsem si přál. Jak to se mnou a Jackem nakonec dopadlo?
Lars von Trier natočil mnohem lepší filmy. Vlastně ne mnohem, ale nesrovnatelně. Vlastně skoro všechny, až na Nymfomanku, kterou ale i tak považuju za skvělou. Ale úplně mě nebavila záměrná syrovost režie a obrazová nevycizelovanost, která mi často přišla jako ne zrovna povedené domácí video. A občas mi lezlo na nervy, jak se režisér předvádí, jak je sečtělý, kolik toho zná z historie umění a že dokáže dát do souvislosti i to, co spolu absolutně nemůže souviset. Nebo si to minimálně myslí. Tak toho je v Jack staví dům ještě mnohem, mnohem víc, vlastně v tom tkví celý koncept filmu. Jasně, na tu hru můžete přistoupit. Nebo se naopak smát její absurditě a v některých momentech i nedomyšlenosti a nepodloženosti. Jako já.
Matt Dillon je skvělý herec. Já to nečekal, o to víc jsem byl pozitivně překvapen. Studie masového vraha je vděčná příležitost, jste-li herecky zdatný a máte-li skvělého režiséra, tak si, jste-li zdatný herec, musíte přijít na své. Ale Dillon dokázal dát Jackovi ještě o něco víc. Jeho zabiják ve vás nevzbudí ani na vteřinu soucit, neprohodili byste s ním slovo a při setkání s ním byste okamžitě pochopili, že jste v pěkném průseru. Velmi slušně hrají i ostatní – těkavě hysterická Uma Thurman, nesnesitelná nána Riley Keough nebo Trierova oblíbenkyně Siobhan Fallon Hogan. Herce režisér jako obvykle vede na výbornou, stejně jako tempo i gradaci vyprávění.
Ti, kteří jsou z Jack staví dům nadšeni, prohlašují, že když někdo točí film, může na plátně ukázat, co chce, zvlášť pokud se jedná o nejtemnější temnotu lidské duše, jakou je sériové vraždění. V Cannes, kde měl film letos mimo hlavní soutěž světovou premiéru, odcházeli diváci zhnusení údajnou režisérovou mizantropií a misogynstvím. To už je ale folklor provázející každý jeho film. I kdyby natočil idylický dokument o radostech života v jehněčím stádu. Jenže tentokrát se budete mimo jiné dívat i na scénu, v níž Jack dlouho míří na dvě děti a jejich k smrti vystrašenou matku, pak ty děti zastřelí a matku pak nutí jejich mrtvoly krmit tím, co přichystala na piknik. I ti nejotrlejší a zapřisáhlí obdivovatelé si přece musejí při této scéně položit otázky: Proč? Co to jako je? Nepřehnal to tentokrát? Nebo ne?
Podle mě nepřehnal, Trier si to totiž nejspíš neuvědomil. Kdo sám má zkušenost, ať už vlastní, nebo zprostředkovanou, s psychickým onemocněním, musí mu to celé dojít. Tohle už není ani hra s nadsázkou, test divákovy otrlosti, ani niterná autorská zpověď. Toto je pokus o (auto)terapii či volání o pomoc. Představte si, že dvě a půl hodiny posloucháte někoho, koho jste v životě osobně nepotkali a kdo před vámi mluví o svých depresích, navíc v kódech a metaforách. Co uděláte? Budete otráveni, budete se ho snažit aspoň chvílemi nevnímat, protože víte, že vám vypráví něco, s čím mu stejně nejste schopni pomoct, a tudíž byste u toho neměli být. Budete naprosto bezmocní. Z toho, co před sebou vidíte, z toho, co slyšíte. A přesně takový pocit já mám z Jack staví dům. Pocit nepřípadnosti sledování.
Lars von Trier vždycky svými filmy řešil sám sebe a své psychické stavy, nikdy to neskrýval. Ale v Tanci v temnotách, Dogville nebo Melancholii vám zároveň dával najevo, jak ho baví dělat filmy a že jednou bude třeba líp. V případě Jack staví dům se s vámi už bavit nechce, touží po samotě, útěku pryč od ostatních. Po zavřených očích a možná i po tom dalším…
Martin Hradecký
